V mládí jsem zažila teror kostelní, byl takový nenápadný, ale maminka byla vytrvalá. Nechodili jsme do kostela jenom v neděli, ale automaticky i v pátek a dobré bylo i úterý. Po sňatku jsem zažila teror turistický. Nejprve jsem si ho nějak neuvědomovala, ale od doby, kdy mi manžel začal vést excelovskou tabulku, aby věděl kolik jsem za rok ušla turistických kilometrů, se ve mně něco zlomilo. A začala jsem se stavět na zadní a chodit na výlety jen tehdy, když se mi chtělo.

            Poslední dobou přišel další druh nátlaku – teror dechovkový. V zásadě proti dobré dechovce nic nemám a na tancování ji mám ráda. Ale na ČR Plzeň hrají každý den od 16 do 17h písničky kapel různých úrovní. Manžel leží na gauči, někdy má i sepjaté ruce a zavřené oči a poslech si vyloženě užívá. A ne nijak násilně, přesto mi vždycky řekne, abych zůstala v obýváku s ním a poslouchala. Na to ale fakt nemám. Pořad „blahopřejeme písničkou“ nutí k parodii, protože Božence Novákové gratulují manžel, dcery, synové, pak ještě vnouček Pepíček, vnučka Evička a 150 dalších lidí, tak si připadám jako v domově důchodců. Některé skupiny, zvláště kapela Atlas hrají občas falešně. Dalším utrpením je, že posluchači jsou velmi konzervativní, tak se asi 40 písní opakuje stále dokola. Favority jsou Zastav se na výhledech, Studánka pod Čerchovem a Malý hošík černovlasý. Lidé přejí přátelům dobré zdraví, štěstí, lásku a pak slyšíte desetiminutovou srdceryvnou píseň o tom, jak se milý nevrátil v vojny, jak ten či ta na hřbitově leží. 

            Jsem ještě mladá holka a padesát mi bude za rok a já tohle prostě poslouchat nechci. Chápu, že svého redaktora Jaroslava Kopejtka Maruška, Věruška i Anička, které do rádia volají, milují, ale já přece jen upřednostňuju jiný žánr, ba i jiný životní styl. A tak odolávám, chodím si číst do ložnice a manžel se své rozkoši musí oddávat sám.