Jak jsem žila za totality

Toto svědectví budu číst žákům ZŠ příští týden:

Osobní svědectví Ludmily Křivancové

Narodila jsem se v únoru 1971, kdy v Československu vládla tzv. normalizace. Prezidentem byl soudruh Gustáv Husák a vládla nám KSČ. 

            Když jsem chodila do školy, nemohla jsem jít do skautu, ale do jiskřiček a později do pionýra. Slib jiskřiček zněl takto: „Slibuji dne přede všemi jako hvězda jasná, chci žít pro svou krásnou zemi, aby byla šťastná.“ Ve škole jsme měli kromě jiných předmětů, jako máte i vy třeba matematiku, český jazyk či hudební východu, taky občanskou nauku a později na střední škole brannou výchovu. Socialistický svět se připravoval na válku s kapitalistickým světem, tak jsme mívali branná cvičení – nasazovali jsme si plynové masky, na ruce a nohy jsme si gumičkami přidělali igelitové pytlíky a na sebe si vzali pláštěnky. To abychom přežili v případě chemického útoku. 

            Naše rodina chodila do kostela. Dnes může každý vyznávat náboženství, jaké chce. Ale nám se tenkrát vysmívali i někteří učitelé. Existovaly rozhlasové stanice, které neměly občasné poslouchat jako třeba Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky. Stát měl nainstalované rušičky, aby posluchači vysílání nerozuměli. Tam se na rozdíl od oficiálního rozhlasu dozvídali pravdivé informace. V létě jsme jezdili na tajné křesťanské tábory, tzv. chaloupky. Někdy se stalo, že naši vedoucí, když byli vypátráni, skončili na výslechu SNB – tak se dřív říkalo policii. 

            Mnoho nadaných studentů se nedostalo na vysoké školy, protože jejich rodiče nebyli v KSČ. Tak se klidně stalo, že člověk, který byl velmi inteligentní a mohl se stát inženýrem nebo lékařem, pracoval někde na stavbě nebo dělal topiče. Někteří lidé byli vězněni jenom proto, že měli jiné názory než vedení státu.

            Když jsme šli na nákup, tak velkým vynálezem byla samoobsluha – dříve byly jen prodejny s pultovým prodejem. Ale šunky byly třeba dva druhy, jogurtů taky, chleba a např.jen jeden nepříliš chutný druh. V obchodě se spousta zboží vůbec nedala sehnat. Banány a pomeranče jsme měli jen na Vánoce a ještě se dávaly kusy podle počtu dětí. Protože mám bratra a sestru, na celé Vánoce jsme měli tři banány. Některé výrobky jsem vůbec neznala – třeba kečup. 

            Když jsem byla malá, spousta lidí vůbec neměla telefon – pevnou linku. Telefon u nás na vesnici byl v továrně, v prodejně a pak ho dostávali protekční lidé. Na zřízení pevné linky se čekalo i několik let. 

            Na dovolenou jsme s rodiči a jejich partou jezdili několik let do chatového tábora ve Voděradech v Českém ráji. Dnes se to zdá úsměvné, ale byla jsem tam myslím 14x. Jezdit se mohlo pouze do socialistických států. Když chtěl někdo např. do Anglie nebo Francie, musel mít výjezdní doložku a často ji vůbec nedostal. Dnes se ráno rozhodnete, že poletíte třeba do Paříže a večer tam jste. Tam, kde naše republika sousedila s kapitalistickými státy – třeba s Rakouskem, byly dráty, tzv. železná opona. Když chtěl někdo tajně překročit hranice, mohl pohraničník i zastřelit. Komunisté nechtěli, aby se lidé od nás dozpívali, jak se žije v kapitalistických státech. Měli tam plné obchody, mohli číst knihy, které chtěli, a poslouchat hudbu, která se jim líbila. 

            Neučili jsme se žádný jiný jazyk kromě ruštiny. Stejně by nám byly k ničemu, když jsme nikam nesměli. Musela jsem si pořád dávat „pozor na pusu“, protože doma jsem se dozvídala jiné věci než ve škole a kdybych ve škole řekla něco nevhodného, mohli by mít rodiče potíže. Moje maminka byla učitelkou ve školce a její nadřízení jí zakazovali chodit do kostela. 

            Většina lidí pořád musela chodit na nějaké nudné schůze, kde se většinou stejně jen mluvilo naprázdno a nic se nevyřešilo. Občas se nám dostala do ruky nějaká knížka, která nesměla oficiálně vyjít. Tenkrát nebyly počítače, tak zručné písařky psaly na slabý papír třeba v šesti kopiích na psacím stroji. 

            Nebyla k sehnání elektronika – na televize, pračky či auta se stály dlouhé fronty. Někdy se rodiny dokonce přes noc střídaly, aby je někdo nepředběhl. 

            V roce 1968 obsadili vojáci Varšavské smlouvy (hlavně ze Sovětského svazu). Zůstali v naší vlasti až do roku 1990. 

            O Vánocích se nesměly zpívat koledy, kde by bylo zmíněno narození Ježíška, a tak vlastně vznikla ona konzumní píseň „Vánoce, Vánoce, přicházejí. 1.května jsme chodili s mávátky do průvodu oslavovat socialismus. Zažila jsem ještě několik pracovních sobot. 

Co vy máte, a my jsme neměli:

  • Džíny – nedostatkové zboží, dalo se koupit pouze ve speciálním obchodě Tuzexu
  • Počítače, mobily, tablety, lego

 

Nejedli jsme pizzu, ale topinky, nepili colu, ale vodu. O hodně více času jsme ale trávili venku a hráli si na slepou bábu, na pikolu, vybíjenou, badminton, „Cukr, káva, limonáda.“

Jsem šťastná, že žiju ve svobodné zemi. Svoboda s sebou nese zodpovědnost a v našem státě se děje spousta špinavostí, ale můžu: cestovat, kam chci, číst, co chci, přátelit se, s kým chci, věřit, čemu chci, vzdělávat se, změnit profesi. A to je úžasné.

                                                                                        

 

 

Zobrazeno 332×
komentáře
organo

Díky za svědectví, bylo to přesně tak, jak píšeš. Pod ten poslední odstavec bych se klidně podepsala. Já s bratrem jsme byli obzvlášť "černé ovce", protože jsme nechodili ani do Jiskřiček ani do Pionýra. Naši byli protikomunističtí živlové ve vším všudy.

Jenda

je třeba připomínat...

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.