Jak jsem se učila modlit

Kollenka
Konvertita

Někdy se zdá, že modlitba je úplná věda. Jak na to, kdy, kde, co se máme modlit? Jak hovořit s Bohem, o co ho prosit? Jsem konvertitka. Jako dítě mě nikdo modlit neučil, ani jsem žádných veřejných či soukromých modliteb nebyla účastna. A tak jsem si na spoustu věcí musela přijít sama.

Říká se Cherchez la femme, v mém případě platí spíš Cherchez l’homme. Pomáhal mi s konverzí, daroval mi Bibli, vyslechl si všechny moje otázky a na některé jsme společně hledali odpovědi. Chodili jsme spolu asi rok. Jenže pak to začalo skřípat. Já na něm viděla – a on mi to i řekl – že nejsem dívka jeho snů. Že jsem na něho moc hysterická, nestabilní a nevyrovnaná, živelná, nesrovnaná sama se sebou. Málo usměvavá a prostě je to se mnou těžký (dodnes). A že takovou ženu by teda nechtěl (to já taky ne). A já z toho byla hin. Měla jsem ho ráda a minulá zkušenost mi říkala, že rozchod rovná se několik měsíců (možná let?) ještě větší nestability, smutku, bolesti, zoufalství a vůbec všeho takového hnusného, co člověk prostě nechce.

To léto jsme jeli dvakrát na chalupu po jeho babičce. Moc hezké místo. Malá vesnička na Vysočině s rybníkem u cesty. Jezdili jsme na kole (Vysočina je na kolo vynikající), chodili jsme se koupat, prostě paráda. Ten domek si pamatuju dodnes. Na stěnách visely svaté obrázky, z každého koutku shlížel Pán Ježíš, Panenka Marie anebo jiný světec. Při první návštěvě mi to bylo dost nepříjemné. Co to je? Proč se na mě dívá tolik očí? Byla bych nejraději ty obrázky vzala a otočila směrem ke stěně. Stejně jsou to cvoci, ti věřící lidé. Postupem času jsem si buď zvykla, anebo se za ty prázdniny se mnou něco stalo. Vždyť jsem si pročítala tu darovanou Bibli, nepřišlo mi to až tak hrozné a vůbec ne nezajímavé… Zkrátka když jsme na chalupu přijeli podruhé, už mi obrázky nevadily.

No a hlavně jsme řešili ten náš vztah. Hrozná situace. Dál jsme se ale bavili i o Bohu. Myslím, že to bylo právě tehdy, když mi pustil z kazeťáku nějaké chválové písničky. Chvíli jsem to poslouchala a pak jsem se zeptala, jestli ten Bůh není tak trochu sebestředný, když má zapotřebí pořád poslouchat, jak je skvělej, úžasnej a vůbec se tak nechává poklepávat od lidí po rameni. Co se mi tehdy na tom mým klukovi líbilo, že mě s žádnou otázkou neposlal do háje. Vždycky se zamyslel a snažil se něco odpovědět. Pak jsme večer sedli, zapálili jsme svíčku a on mi navrhl, že mě naučí jednu modlitbu. Souhlasila jsem, a tak jsme několikrát odříkali Zdrávas Maria.

A to bylo z mojí modlitební průpravy tak asi všechno.

Jenže jsme pořád řešili ten náš vztah. Hrozné. Absolvovala jsem rozhovor, který jsem nechtěla slyšet. Bylo mi jasné, že se nad námi stahují mračna. Nebylo mi z toho dobře.

Ráno můj milý odešel do sámošky pro rohlíky. A tu jsem na nic nečekala, jen co za ním zaklaply dveře, vyskočila jsem z postele, strhla se skříně malý krucifix, postavila ho před sebe na okraj stolu, zaklekla (kde se to ve mně vzalo?) a předvedla to, čemu dodnes tak trochu s nadsázkou říkám modlitba princezny Zubejdy („Ubrečela jsem ho!“). Když nad tím dneska tak přemýšlím, je zajímavé, že jsem považovala za samozřejmost, že:

a) Bůh všechno ví a nic mu nemusím vysvětlovat. Ví, co se stalo, ví, co jsme si řekli, ví, jak to prožívám, v jaké jsem kaši. Prostě On VÍ.

b) Přesto, že ví, tak jsem to na něj vyklopila. Všechno. Všechny svoje slzy, svoje emoce, Prostě jsem se před Ním vyslíkla do naha. Ačkoli normálně si (před lidmi) to, co prožívám, dost ostražitě chráním. A šlo mi to úplně samo.

c) Věřila jsem (asi nereflektovaně), že Bůh s tím může něco udělat. Že má tu moc. Je to přece Bůh. Je všemohoucí, může všechno. Tak mi taky může pomoct. Co by ne? Proto jsem ho taky značně srdceryvně o tu pomoc požádala.

Tohle všechno mi přišlo naprosto samozřejmé. Proč to píšu? Protože teď, postupně a po letech zjišťuju, že některým lidem něco podobného samozřejmé nepřijde. A kolikrát jsou to katolíci od kolébky, ti, kteří byli vychovávání v tom, že k Bohu se modlíme v kostele a přednášíme velké prosby za důležité věci – za mír ve světě, za hladovějící děti, za duše v očistci…. A s nějakou takovou prkotinou, jako třeba že mi srdce krvácí, s tím přeci Pána Boha obtěžovat netřeba. A to já zrovna obtěžuju :) Jako Chana, která se modlila tak, až vypadala jako opilá.

A co Bůh? Odpověděl? Ano, odpověděl. (A vím, co znamená „odpovědět“.) Jak, to si nechám pro sebe. Ale stalo se to, co bych nikdy nebyla čekala, že se stane. O pár týdnů později jsem svému milému hrdě a se vztyčenou hlavou oznámila, že končíme. Prodebatovali jsme to, zašli jsme do kostela, kde jsme se za to pomodlili (tehdy jsem se poprvé před někým modlila vlastními slovy a nebylo to úplně bezvýznamné), já mu pak na nádraží řekla: „Tak ahoj,“ a bylo to. Ne že by to potom ještě nebylo těžký. Ale s pomocí Boží se to zvládlo.

Jsem (občas:) hysterická ženská? Asi jo. A občas hysterčím i v modlitbě. Ale už jsem se naučila i modlit růženec, Korunku, odpovídat při mši svaté… Zvládnu modlitbu breviáře i chválové písničky (ty Bohostředné :). Ale z mého modlitebního arzenálu ani po letech nevymizel ten nejtěžší kalibr: modlitba princezny Zubejdy.

Zobrazeno 1054×
komentáře
dromedar

@JiKu nesplňuje požadavky - buranské je to dost, ale chybí "Ty jsi nej, nej, nej..." ("Ty jsi jediný Bůh", co navrhovala @Kollenka, je "Ty jsi nej, nej, nej" s dlouhými prosulami :) ) a text podle mě není náležitě chválivý. Čili sacropop ano, "chválová písnička" ne.

Zobrazit 22 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.