Něco o rodině

Zapletla jsem se nedávno do jedné debaty na téma, zda tradiční rodina existuje, či nikoli. Celé to začalo odkazem na rozhovor s paní Magdou Vašáryovou

Dovolila jsem si na facebooku říct, že obsah toho článku, přesněji řečeno těch prvních tří otázek, které jsou viditelné pro všechny, je příšerný. Co je v něm napsáno? Je v něm napsáno, že nemá smysl mluvit o tradiční rodině, když v každé době a za různých situací vypadají rodiny různě a tudíž nic jako tradiční rodina neexistuje. Přitom když se dnes mluví o tradiční rodině, má se běžně na mysli společenství muž-žena-dítě/děti. Vlastně to slovo tradiční je tam tak trochu navíc (což jsem v té debatě taky zmiňovala). Ono by bylo nejlepší, kdyby stačilo prosté slovo rodina. Jenže situace je už tak zašmodrchaná, že když chce člověk označit společenství muž-žena-děti a nechce to takto složitě vypisovat, jak to dělám teď já, musí ke slovu rodina přidat nějaký přívlastek. Třeba tradiční nebo klasická nebo případně křesťanská nebo tak něco. Děs běs. 

Vyslechla jsem si spoustu argumentů ve prospěch tvrzení, že nic jako tradiční rodina neexistuje a že rodina je všechno, v čem vyrůstáme a v čem žijeme. Nebudu tu rozvíjet nějakou další argumentaci, kterou bezpochyby namnoze znáte a dovedete si představit. Spíš bych si chtěla položit jinou otázku:

Proč se někteří lidé tak velice brání tomu, že by se prostě řeklo, že rodina je muž-žena-děti a ostatní uskupení jsou nějakým (třeba i oceněníhodným - a třeba taky ne) uskupením mezilidských vztahů, ale rodinou nejsou? 

Možná se pletu, ale přišlo mi, že to mimo jiné dělají z jakési ohleduplnosti (chce se mi napsat pseudoohleduplnosti) vůči těm, kteří prostě to štěstí žít v klasické rodině nemají. Jako kdyby když řeknete, že rodina je muž-žena-děti, tak jakobyste něco upírali těm, kteří žijí sami, nebo těm, kterým zemřel partner, nebo dětem, kterým zemřeli rodiče a stará se o ně babička s dědou, nebo těm, kteří se narodili jako homosexuálové a nemůžou s tím nic dělat... Jenže: copak když řeknu, že letadlo léta, upírám tím něco automobilu, který nelétá? Chudák automobil! Mělo by se o něm taky začít říkat, že je letadlo... 

V té debatě mi bylo vytknuto, že vidím svět moc černobíle. Jako kdybych nebyla schopná vidět všechny ty ne-rodinné situace kolem sebe. Ale já samozřejmě jsem schopná je vidět!

Mám kamaráda, co je celý život single. Mám ho moc ráda. Je jedním z lidí, se kterýma si nejlíp popovídám a nevzdala bych se ho jako kamaráda za nic na světě. Přesto si nedovedu představit, že bych přišla k němu domů na návštěvu a řekla mu: Jé, ty máš ale pěknou rodinu! Za prvé bych byla za hlupáka a za druhé by se nejspíš urazil, protože by to z mých úst znělo fakt neomaleně. 

Znám spoustu dalších single lidí. Nemám potřebu se k nim chovat stylem - já mám rodinu a ty, chudáku, nic! (Ani nevím, jak bych to vlastně dělala.)

Potkala jsem se s jedním rozvedeným mužem. Tedy, potkala jsem za život víc rozvedených lidí, ale tenhle mi vyrazil dech. Je to úžasný člověk. Smekám před ním. I za to, jak svoji situaci zvládá - jako třeba že se (ještě:) neupil a naopak dokáže pomáhat hromadě lidí okolo sebe. A znám i jednu ženu obdobného osudu a podobného formátu. Výborní lidé. 

Nezapomenu na setkání s jedním homosexuálem, při kterém se stalo něco tak úžasného, že za to dodneška Bohu děkuju.

Kdybych někdy potkala prarodiče, kteří se po smrti rodičů starají o své vnuky, tak bych před nimi též smekla a klidně jim i udělila medaili. 

Přesto - nic z toho není důvod pro to, abych začala říkat, že rodina může být cokoli. A že jestli je dneska pro nás ještě jakžtakž běžné, že rodina je máma-táta-děti, tak že zítra to může být jinak. A že tedy není třeba hovořit o rodině, ale o aktuálním uspořádání mezilidských vztahů (které je dnes takové a zítra může být jiné). Jako jo. Může. Můžem se probudit do světa, ve kterém rodina muž-žena-děti bude artefakt z muzea. Teoreticky to určitě možné je, i když tomu moc nevěřím. Ale dost nechápu, že jsou někteří lidé, navíc křesťani a katolíci, schopní jít tomu naproti. 

Ještě jedna věc k tomu článku paní Vašáryové. Ona v něm vyjmenovává různé zvláštní situace, které přece lidi taky zvládli a ukázali, jak to všechno jde i jinak. Vzpomněla jsem si při té příležitosti na dokument o skupině dětí, kterým nacisti za války vzali rodiče, ale protože sami nevěděli, co s těmi dětmi udělat, vytvořili z nich skupinu, v níž se starší děti staraly o ty mladší a tak nějak přežily. Po válce se jich pak povětšinou ujali někteří další příbuzní. Nemůžu už ho na netu dohledat. Ale možná mi někdo tady pomůže? Stejně mám dojem, že odkaz na něj byl kdysi na nástěnce ŽMM. 

Ten dokument byl velmi dojemný. Bylo vidět, že tito lidé si k sobě vytvořili velmi blízké vztahy, dokázali si navzájem pomáhat. Někteří říkají, že ti o pár let starší pro ně dodnes jsou něco jako máma - protože když byli maličcí, tito je krmili, koupali... I když jim samotným bylo třeba jen něco málo přes deset let. Neuvěřitelné. Přesto: v závěru toho dokumentu mluvili o tom, jak si v sobě stále nesou bolest, že museli vyrůstat bez mámy a bez táty, že jim válka vzala rodiče, že zůstali sami. 

Prosím vás, neberte dětem mámy a táty dost hloupými řečmi o tom, že rodina může být cokoli. 

Zobrazeno 1511×
komentáře
spitfire

Že neexistuje účinná snaha, kterou jedno jak nazveme, jestli levicově liberální, genderově progresivistickou, nebo ji necháme bez označení, která napříč západní civilizací v jednotlivých státech dosahuje legislativní redefinice pojmu manželství a odtud rodiny?

- To je mnohem širší téma a o tom mé komentáře nejsou. Pokud lze problém popsat pomoci jednoho odstavečku, proč potom Schmarz vyrábí slohovku a udává neověřené informace?

RomanS

Že je to vaše reakce na konkrétní článek, je zřejmé. S těmi chybami už nikoli. (Proto jsem se ptal aniž bych možné významy vaší reakce otázkami vyčerpal). Zdali jsou na straně vysílače či přijímače.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.