Jedním ze způsobů, jak vnímám ve svém životě Boží lásku a péči, je skrze druhé lidi, kteří jsou pro mě jejími posly. Už se mi stalo mnohokrát, že právě ve chvíli, kdy bylo hůř, se objevil nějaký ,,poslaný" človíček, který stěží mohl vědět, jak moc v mém příběhu znamená z jeho pohledu někdy i malý skutek, jedno slovo, jeden úsměv... A jakoby Bůh měl vždy v záloze někoho, koho v pravý čas pošle. 

Proč o tom píšu? Něco podobného se mi stalo taky včera a ráda bych se o to s vámi podělila. 

Pondělí. Začátek nového týdne. Miluji nové začátky - provází je vděčnost za již prožité, ale i tajemno neznámého a vůně nové příležitosti, která je přede mnou. V neděli večer jsem si tradičně zrekapitulovala týden, mrkla do plánů týdne nového a v pondělí se probudila s novým nadšením do toho, co mě čeká a co zkusím tentokrát zase udělat jinak - snad líp. Ale pondělní události se tentokrát rozhodly hned zkraje týdne prověřit mou frustrační toleranci. Asi to všichni někdy znáte - hovorově tomu říkáme DEN BLBEC. 

Zbytečná ranní cesta na banku, ráno vzniklá rychlo-akce do univerzitní knihovny v Ostravě, výluka, o minutu ujetý vlak z Ostravy --> půlhodina zimy na nádraží bez skrýše, zase výluka, cesta v netopícím vlaku... Konečně jsem dojela zpátky do Frýdku! Rychle jsem srovnala přicházející brblající náladu na všechny okolnosti a cestou domů zase rozproudila krev v promrzlém těle. Odpoledne mě čekaly dvě online hodiny, na které jsem se těšila a představa dobrého oběda, teplých pletených ponožek a hrnku heřmánkového čaje, probouzela naději, že zase bude líp. 

Představa pohodového odpoledne a večera se rozplynula, když do hry vstoupilo ESO na mé nervy. Nic mě nedokáže rychleji a více vytočit, než nefungující technika, i když co si budeme povídat, mnohokrát je problém někde mezi židlí a počítačem. První hodina - hebrejština v ZOOMu - doposud z neznámých důvodů se mi nerozjela za celou hodinu potřebná kamera... Druhá hodina - oborový předmět - pro změnu v TEAMSech s dalšími 20ti pro mě neznámými lidmi. Nebudu to popisovat dopodrobna, prostě a jednoduše, jsem to za celou dobu vůbec nerozjela. Bez jakéhokoliv mého dalšího odporu tak přišla chvíle, kdy už jsem měla všeho po krk - naštvaná na půlku světa a s výčitkou k Nejvyššímu, jak je možné, že je dneska všechno tak blbé! A právě v té chvíli se objevil onen Boží posel - neznámý anděl. 

Na Messengeru mi blikla zpráva: ,,Ahoj, vidím, že už jsme si psaly...podařilo se ti tam nakonec připojit?" Ozvala se neznámá slečna - jedna z těch 20, se kterou jsme si už dříve, kvůli něčemu ke škole, prohodily pár zpráv. Asi viděla během výuky, že se do systému snaží nabourat nějaká Kristýna, nebo nevím, jak to vzniklo, ale napsala a pomocí několika screenů mi nakonec pomohla celou aplikaci, aspoň na příští výuku, zprovoznit. Tato na první pohled malá pomoc, ve svůj čas a zasazená do mého příběhu dne, nabrala neskutečně velký rozměr.

Večerní rekapitulace pondělí. Přemýšlím o zákeřnostech dne, svých selháních a dostávám se i k pěkným okamžikům. Vzpomenu si na slečnu. Zaplavuje mě vděčnost. Opět mě Hospodin zlomil svou láskou ve chvíli, kdy už jsem měla všeho po krk - a to právě skrze její skutek lásky. Tato pro mě neznámá slečna se někde v hloubce svého svědomí rozhodla říci ANO - lásce a dobru - a stát se pro mě poslem - neznámým andělem. Úžas. Přemýšlím. Byla jsem přece pro ní cizí holka a mohla jsem ji být zcela ukradená i se svými ,,problémy". 

Přemýšlela jsem dál. Kolikrát se já rozhodnu někdy nepomoci a častokrát si to ještě umím racionálně moc dobře omluvit: ,,Mám toho hodně! Každý máme své problémy - nejde pomoci všem a všechny mít rád! Může to přece udělat někdo jiný!". Lhostejnost je neskutečný červ - a zvláště v těchto dnech, které jsou svým způsobem drsné pro nás všechny - je boj proti ní cestou, jak naším vztahům, vůbec životu, Bůh chce i skrze každého z nás, dát úplně jiný rozměr. Rozměr lásky, naděje, věčnosti. Buďme posly Boží lásky - možná neznámými posly, lidmi, kteří se v hloubi srdce rozhodnou pro dobro a lásku a pro to, aby jim ti druzí nebyli jedno. 

Dostala jsem lekci. Celé šílené pondělí, tak po večerní rekapitulaci dne nakonec nabralo velkou hodnotu a jiný rozměr, a to i díky oné slečně, která se možná nevědomě rozhodla být oním poslem. A já tak mohla usínat s vděčností za vše prožité.