Už kvetou meruňky

Sedím v kanceláři, šmíruju z okna (výborně strategicky umístěný kancl) a okusuju tužku. Musím dělat tolik věcí, že mi taková chvilka flákání přijde jenom k dobru. Přemýšlím, jestli se mi víc nechce zpracovávat data, plichtit cabel management nebo vyhodit zvadlý karafiát, který jsem dostala od kolegy k MDŽ. Venku váhavě leze sluníčko, radši bych, kdyby ještě pršelo, v lese rýpnete nohou pod listí a žasnete, jak z takového suchopáru může rašit něco tak křehkého, jako jsou sasanky.

Mám v hlavě hrozně moc věcí, co bych vám tu chtěla napsat, ale když se poslední dobou dotýkají mé prsty klávesnice, místo velebení obzoru a nadávání na svět z ní lezou anglická slovíčka skládaná do vět článků, které musím doklepat do půlky dubna (a u jednoho se dokonce vracím k mé lásce největší, ke Svitavě). Už ani básně nepíšu, zatímco tužkou klepu do zubů, uvažuju, kdy naposledy jsem seskládala dohromady něco víc, než obligátní zprávu mamce "Dnes mi není prima, v lese hrozná zima". 

Ne že bych neměla nápady, ty mám. Jenže poslední dobou je absolutně nejsem schopná zachytit. Vždycky jsem viděla vířit slova a vždycky jsem se perem dotýkala jen malého procenta z nich, ale teď už ani to nejde. Mám nedostatek západů slunce a obzoru. I když ty západy slunce jsou sporné, z okna chodby našeho ústavu vidím každý večer, jak pomeranč zapadá za bobravskými kopci. Zrovna včera jsem po cestě z lesa přemýšlela, proč bych si nezkusila jen tak sama vyrazit někam na víkend. Někam, kde to znám (Vysočina, nemusíte hádat dlouho). Zkusit být jen se svou hlavou. Takže čekám, až začnou být noci teplejší a něco podniknu, přijde mi to prostě jako dobrý nápad (i když samozřejmě má neexistující kondička nenápadně pokašlává v rohu a napomíná mě, že se spacákem a jídlem na dva dny sotva zvládnu vystoupit z vlaku).

Ožužlaným hrotem obkresluju nejčerstvější škrábance na rukách. Ostružiny jsou potvory zákeřné, schovají se mezi bukovým bincem a v nestřežené chvíli se vyřítí vstříc po zimě vybledlé kůži, aby si vzaly svou krvavou daň. Čísla, které metám po kolegovi, jsou tak prokládána nadávkami, které metám po ostružinách. To by se mi v labině nestalo, tam si tak maximálně poleptám ruce. Ale stejně je prima být v lese, když je teplo. Vzhledem k tomu, že jsme proměřili celý leden, kdy bylo sněhu po kotníky a teploty padaly pod nulu, což mělo za následek zmrzlé všechno a nefungující techniku, je to velmi příjemná změna. 

Zase pomalu vyrážím na procházky. Například minulý týden jsem chtěla vyfotit západ slunce přes Skácelovu hlavu na Špilberku a pak najít vkladový bankomat. Skončilo to tříhodinovou procházkou za doprovodu true crime podcastu. U hlavy bylo moc lidí a sluníčko se rozhodlo být někde jinde, než jsem doufala, že bude, a jediný v šest večer přístupný vkladomat nefungoval. Do toho se mi vydrbalo auto a já zjišťuju, jak jsem shnilá a že jsem bez něj jako bez ruky. Vždycky, když jdu kolem něj, říkám mu, aby to nebylo nic drahého.

Takže asi tak to, co se mi poslední dobou děje. Klasické "katastrofy" á la Katuši. 

 

Ve vnitrobloku už rozkvetly meruňky a já vím, že za chvilku už mi to všechno psaní půjde mnohem líp. Potřebuju, aby jarní vítr odvál všechny pavučiny, co se mi nahromadily na literárních buňkách, a aby obzor zeleně zavolal, že mě čeká. Prostě taková ta moje klasika, však už mě znáte nějaký ten pátek. 

 

Přisunu se zpátky ke stolu a na rtu mám od tužky černou tečku. 

Otevírám zelenou lištu a píšu vám, že žiju.

 

A jak se těšíte na jaro vy?

Zobrazeno 409×
komentáře
suposlav

Těším se hodně. Opravdu hodně.

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.