Za zvuků pušek

Drápeme se do prudkého kopce, místy po čtyřech, zatínáme prsty do hlíny, chytáme se stromů, když se s námi začne bahnitý svah sesouvat. Upocení, do krve sežraní a poškrábaní se prodíráme houštinami, které jsou od pohledu neprostupné, pot stéká do očí a štípe. Mlčíme, nezbývá dech a ani síla. Tichem se nese křik dravce a stále se přibližující střelba.

 

Ne, nedala jsem se k partyzánům, ač se to tak může jevit. Střelba se ozývá ze soběšické střelnice a ty šílené terény a neprostupné houštiny jsou na malinkém kousku mezi brněnskými částmi Řečkovice, Soběšice a Sadová. Ano, hádáte dobře. Služby pro mou alma mater viridis mě zase jednou přivedly do zajímavých konců. 

Co konkrétně děláme, toho vás ušetřím, ale shrnuto podtrženo to spočívá v chození z místa na místo - a ta místa nejsou zrovna po žluté značce.

Jinými slovy nejkratší cesta je většinou přímo za nosem - a většinou ta nejhorší. Víte sami, jak je to se zkratkami.

 

Takže se prodíráme mlazinami, ve kterých se zákeřně ukrývají šlahouny ostružin nebo růží, plantáme přes paseky zarostlé kopřivou, hluchavkou a maliním, pomalu po zadku sjíždíme bahnité kopce, ve kterých se není čeho zachytit a hrozí držkopád sto metrů do údolí, a to vše jen proto, abychom se na druhé straně rozbahněného potoka, kde nás sežerou hejna komárů tak, že nám otékají nohy, začali zase škrábat nahoru svahem tak prudkým, že to nejde bez použití všech čtyř končetin, sluníčko nám u toho spaluje mozky, takže ani neotvíráme pusu, protože pot chutná slaně a stačí jak štípe v očích, ve škrábancích a oděrkách...

 

...vstupujeme do doubrav, kde celé měsíce, ba možná i roky nebyla lidská noha, brodíme se zlatou trávou a rudými jahodami, zatímco suché křivé duby kolem nás vypadají jako prapodivné trosky dávné civilizace, nacházíme palouky obklopené bukovým houštím, kde je takový klid a mír, že by tu chtěl člověk zůstat navždycky, nacházíme místa na skalnatých hřebenech, která jsou jako z jiného světa, tyčí se nad nimi zrzavé kmeny borovic a na nejvyšším bodě si někdo z klád vyrobil lavičku, chodíme po tajných stezkách myslivců a ještě tajnějších pěšinách zvěře, ve svém bloudění ale zvěř nijak neděsíme, jen se zvedne a loudavě odchází, protože ví, že nejsme nebezpečí, jen tuláci odnikud, proplétáme se mezi mladými kmínky habrů a nakonec se vynoříme z přítmí lesa na plné slunce, na rozkvetlou louku, která voní mateřídouškou, řebříčkem a jitrocelem a hned za ní už je Kociánka a přestože člověk sotva vládne nohama, musí do sebe hodit balíček Skittlesek a na chvilku si vedle auta lehnout, aby vůbec dokázal řídit domů, některá z těch míst, těžce utržených od vlastní pohodlnosti, ukradených slabé kondici, mi za víčky zůstanou ještě hodně dlouho.

 

Snad žádné naše měření nebylo takhle fyzicky náročné (až na jeden roztomilý fieldmapový den v Kanicích), rozhodně žádné nebylo tak tiché (až na tu střelnici tedy) a sotva které bylo tak nádherné.

 

Protože nejhezčí výhled je vždycky z kopce, na který ses vyškrábal sám, i když už jsi nemohl.

 

To jen taková glosa z konce července. Já si jdu dát nohy nahoru, na ruce rukavice abych se furt neškrábala (nějaký lifehack? Fenystyl nezabírá) a přemýšlet, jak dlouho ještě vydrží čisté prádlo na sušáku, protože se mi hrozně nechce uklízet.

Hodně zdaru na let/sních cestách!

Zobrazeno 1547×
komentáře
JiKu

Kdby se mě někdo odvážil zeptat, proč nemám vypnuté diskuse, nebudu ho nikam odkazovat, ale odkážu ho do prdele.

Katusi

@jk-s Naopak, miluju to.
@JiKu Já se snažím chovat jako matka pubescenta, nemůžu bejt sprostá :D :D

Zobrazit 43 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.