Oppeltová

Dělám teď v laboratoři. No, je to spíš takové hraní, jako za mlada na pískovišti - přesívám, plácám, hňácám, mačkám, roztírám, míchám, válím, vlhčím, suším, nikdo se mi tam nemotá a nekecá mi do toho (Pablo, španělsky mluvící a anglicky šišlající doktorand se mě po váženkové aféře (právem) bojí). Je to příjemná rutina - když mě přestane bavit síťák, jdu si patlat Atterberga, když ho přemokřím, jdu si míchat s husťákem a když doměřím husťák, můžu hned na klepačku hodit další síta a užít si svých deset minut vlády nad ÚTOKem, neb klepačka je asi dvakrát starší než já a svou práci odvádí bezchybně, poctivě a značně hlasitě (podezřívám ÚTOKáře, že schválně rozbili zásuvku hned u stroje, ale co by to bylo za školu, abychom nesehnali aspoň zhruba dlouhou prodlužku a mohlo se rachotit vesele dál.)

Neb jsem holka šikovná (čtěte: holka zatraceně nešikovná), je u mě nutností plášť. Respektive neb jsem holka šikovná a parádivá. Takže si tančím po labině v botkách na podpatku, nabírané sukni - a v plášti po někom jménem Oppeltová.

Zkuste se takovým eleganterním knoflíčkem zapnout!

Hledala jsem dotyčnou, ale kdoví, jestli ta PhD z agra je ta pradávná majitelka pláště, která si pečlivým technickým písmem podepsala límec. Plášť má ledasco za sebou - některé z fleků už nikdy nepůjdou vyprat (ne že bych to zkoušela, dodávám mu patinu už kdovíkolikátým vzorkem hlíny), knoflíky přechází do jiné dimenze (viz obrázek) a zrovna včera se mi urvalo poutko (to byl ale nejspíš protest proti události dále popsané). Zkrátka a dobře, tenhle plášť mi sedl dokonale a jsem v něm trochu jako Jim Carrey v masce  v Masce

Včera jsme měli hlavní cvika, u kterých jsem asistovala, a přišla slečna z PR, která fotila některé nové vybavení labiny. Byla jsem laskavě a vlídně vyzvána, abych Oppeltovou vyměnila za zbrusu nový plášť. V první chvíli jsem tak nadšeně učinila a při mém odhození Oppeltové na věšák tato zaprotestovala zmiňovaným urváním poutka. Vrhla jsem se na hromadu plášťů a zjistila dvě věci - a) jsou tam pláště pouze pánské, tedy v pase bez pásku a neprobrané, které se přes mou retro sukni fakt nehodí, neb v tom vypadám jak almara i když mám kalhoty, b) je tam velikost jen 52 a 50, což v praxi znamená "župan po dědečkovi" a "svěrací kazajka". 

Jak jsem se v tom naškrobeném obřím plášti vrtěla celý zbytek cvičení, najednou se mi spojilo mé aktuální rozpoložení. 

Teď vám svěřím, co jsem zatím řekla jen pár nejbližším lidem. Historka s laboratoří a pláštěm byl jen takový oslí můstek, abych vás třeba i pobavila a to s tím pláštěm mi přišlo jako metafora (mizerná, ano, samoúčelná, ano, ale furt metafora). 

Protože zatímco ten plášť jsem mohla prostě jen tak sundat, tak Lísek jen tak sundat nemůžu.

Co nemůžu, nesmím.

Asi před čtrnácti dny jsem ležela na posteli v poloze pracovně zvané "kuklínek" - tzn. když se ráno obleču a čekám, až se ozve kámoš, se kterým chodím do školy, někdy se ještě zababuším do té hrozné hromady dek, co mám na posteli, a přemýšlím o pitomostech. A jak jsem si tak lenošila, najednou mi došlo, že už tábory dělat nechci. Teda chci. Ale ne s těmahle lidma. Na tom bourání, tím nočním přepadem se to nějak zlomilo. Protože to, co mi ta jedna vedoucí udělala, mi otevřelo oči jako nic jiného. Kamarád vás nepožene bosé a slepé a polonahé a přidušené bahnitou a mokrou Vysočinou ve dvě v noci. Minimálně vás nechá, abyste si vzali boty a kalhotky. 

Nicméně, jak jsem tak ležela,rozhodla jsem se natvrdo - kašlu na to. Nic nebude. Termín stejně zamluvený není a já tam prostě s tou osobou být nechci. Tečka.

Potom jsem mluvila s majitelem tábořiště a trochu vyměkla. Tak zatím termín zamluvím, řekla jsem si, tím to nezkazím, minimálně můžeme bourat, že jo. Ale stejně se mi nechce, kdepak, kdepak.

A pak, v tom novém plášti, který mě kousal na holých pažích a nešly mu pořádně vyhrnout rukávy a vypadala jsem v něm jako běženec z léčebny, mi to došlo.

Já nemám právo rozhodovat jestli jo nebo ne. To není můj tábor. Je jejich. Je náš. Já jsem jen prostředník, nejsem tvůrce, nejsem majitel. Nemůžu říct "nechce se mi, kašleme na to". Vám to asi přijde absurdní, ale já tehdy, přesně na den před šesti lety dostala do rukou něco většího, než jsem já, moje antipatie, moje vyhoření či emoce. Byl to živý organismus tvořený nejen lidmi, ale i geniem loci toho místa, společnými zážitky, pospolitostí, byla to linka, která se táhla přes několik generací sourozenců a vedoucích a všechny nás spojovala. A já celé ty roky bojovala za to, aby tomu tak bylo i nadále a vlastně se mi to i povedlo. 

A jak jsem se tak škrabala, kde se dalo, najednou to bylo jako facka - ty chceš skončit kvůli jednomu člověku? Ty, která sis to vydupala ze země, ty, která jsi pokořila všechny překážky, která jsi přežila roky nesouladu a rozladění? Jak tě to vůbec může napadnout? Jak můžeš v tom rozjetém vlaku, který je sice rezavý a dochází mu pára, ale pořád ještě mu zbývá trochu dechu, jak můžeš zvednout ruce od řízení a říct "končím, už mě to nebaví"? Na to nemáš právo, Sedláčková. Tohle není prapůvodně tvoje dílo, je to odkaz, který jsi nechala zpráchnivět, nechalas ho shnít, zhroutit se sám do sebe, celé jsi to posrala a teď od toho chceš dát ruce pryč? Prohlásit "samoseto" a sbohem a šáteček? Po těch šesti letech bojů sama se sebou? Po šesti letech bojů s hlavní vedoucí? Na to prostě nemáš právo. 

Vy se teď určitě usmíváte a klepete si na čelo. Jiné v mém věku mají rodiny a já tu řeším nějaký blbý tábor. Jenže... skoro každý, kdo někdy zažil tu satisfakci poslední noci a loučení na nádraží, kdy děti křičí jedno přes druhé, vyměňují si adresy, slibují si, že příští rok zase a vyznávají lásku svým vedoucím, ten tuší, o čem mluvím, a proč to není jen má věc. Protože jsem dokázala dát podle mě celkem fajn zážitky pěkné řádce dětí, ale nejen já, celý ten tým, ať už byl jakýkoliv, odchovali jsme si jich taky dost, vyrostli a změnili se, ale ať se naše cesty přes rok rozchází kdekoliv, jak se zlomí srpen, stojíme zase na louce pod kopcem holým jako pleška a je to, jako bychom se nikdy nerozešli. 

Ano, mám špinavý límec. Ano, je to ošklivé. Ne, nebudu to prát.

A já si včera v té labině slavnostně slíbila, že letos napnu všechny síly a seženu dost dětí. I kdybych měla po kolenou vlézt do všech zadků, kterým jsem se zatím úspěšně vyhýbala, udělám to. Tentokrát už ne kvůli sobě a mé uražené pýše. Tentokrát kvůli nim. Kvůli všem těm dětem, které snad přijdou a my jim dokážeme dát to, co nám dali vedoucí před námi. A kvůli vedoucím, kteří na jeden týden můžou být kým chtějí, můžou odložit masky a jen tak blbnout a ničím se nestresovat. No jo, a samozřejmě i kvůli sobě. Protože i když se mi zrovna moc nedaří, tohle je něco zatraceně osobního.

Jelikož kdyby tehdy, před čtrnácti!! lety, nestála jedna brýlatá copatá mezi roztrhanými a rozhrkanými stany na jedné louce kdesi na Vysočině, nejspíš by se teď neškrabala pod nepohodlným pláštěm. 

 

A ano, je asi všem jasné, že sotva foťák laboratoř opustil, ta mučící věc šla dolů a já zase vklouzla do Oppeltové. Došlo mi, že Lísek není jako ten nový plášť, jak se mi nejdřív zdálo, ale je jako ta sepraná zašedlá věc, ve které je mi tak dobře.

Ve starých kolejích je mi totiž nejlíp. I když nevypadají reprezentativně a občas si je člověk musí trošku obhajovat.

 

 

Zobrazeno 482×
komentáře
BětkaV

vím, kdysi na katalogozaci knihovny vypsala i nějaké céčko :)
zkoušku jsem u ní dala před pěti lety (už!) napotřetí, ale jinak je to skvělá ženská 😀 a Hradila jsem nezažila...

Katusi

@BětkaV No vida, třeba je to nějaká její příbuzeň.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.