Otazníky nad tradiční katolickou výchovou

            Bylo září roku 1968, když jsem začal – krátce po dovršení svých 17 let – vést skupinku vlčat v tehdejším skautském oddílu, který měl svou klubovnu u kostelíka sv. Františka z Assisi v Praze Krči. Vlčata – to jsou ti malí kluci mezi 7. a 10. rokem věku. Z původních tří vlčat bylo po Vánocích už sedm, protože si kluci začali přivádět své školní kamarády, v drtivé většině z rodin katolictvím netknutých. To se ale ukázalo nejen pro život oddílu, ale i pro mé poznání velice důležité. 

            Záhy jsem si totiž všimnul, že ti „nekřesťanští“ kluci jsou – co se týče morálního jednání – častokrát „křesťanštější“, než ti, kteří vyšli z katolického zázemí. Byli všímavější k potřebám druhých, měli daleko menší tendenci k podvádění, celkově byli otevřenější a spolehlivější. Tohle mě značně překvapilo – a musím říct, že velmi negativně. Byl jsem totiž přesvědčený, že křesťanská formace přece musí do života dětí přinášet i jasnou kvalitu, která se projeví právě jejich vyšší schopností jednat správně. A teď jsem viděl pravý opak. Bylo jasné, že určitý typ katolické výchovy pokřivuje charakter dětí. Sám jsem nepocházel z tradiční katolické rodiny. Oba rodiče sice byli katolíky, ale na tehdejší dobu dost netradiční. Maminka, ač byla původním povoláním katechetka, s námi dětmi žádnou náboženskou speciální náboženskou výuku neprovozovala. A tatínek, syn typického prvorepublikové ředitele měšťanské školy, víc sázel na Masaryka a vědu než na pány faráře. Dodnes jsem mu za to vděčný.

            Od té doby uběhlo víc než 50 let a já jsem za tu dobu poznal stovky děti, kluků především. Po listopadu 1989 jsem se už hlavně věnoval vedení dospělých, podpoře lidí, kteří po mém soudu mohli v nových poměrech zprostředkovávat křesťanství pro naši společnost srozumitelným způsobem, a celkové „náboženské osvětě“ V souvislosti s provalením případů sexuálního zneužívání duchovními jsem ale zaslechl následující svědectví paní Hany: „U katolíků se nikdy neptalo ‚Proč?‘. Tam se vždycky jenom kývlo, protože člověk, který měl nějakou funkci – biskup, kněz, řeholník – byl tou největší autoritou. A myslím, že je to stejné i dnes. Protože s manželem si všímáme, že v kostele, kam chodíme, může z kazatelny od pana faráře padnout sebevětší nesmysl, tak všichni kývem.“[1]Tady zaznělo něco, co jsem pokládal za dávnou minulost. Proto tu teď nabízím hlavní výsledky svých zjištění jak ze své desítky let trvající výchovné praxe, tak i svědectví dalších lidí, s nimiž jsem na toto téma hovořil.

Zbožnost a racionalita

            Oblíbený autor mého mládí Luis Évely kdesi napsal: „Problémem mnohých katolíků je, že při příchodu do kostela odkládají s kloboukem i hlavu.“[2] Od paní Hany to slyšíme vyjádřené velmi názorně: (i když) z kazatelny od pana faráře může padnout sebevětší nesmysl, tak všichni kývem. Minimálně posledních sto let je mezi křesťany, včetně mnoha katolíků, houfně rozšířená představa, že rozum je proti víře. Vím, že to není pozice skutečné katolické teologie. Jan Pavel II. například v úvodu své hutné encykliky Fides et ratio napsal: „Víra a rozum jsou jako dvě křídla, jimiž se lidský duch pozvedá k nazírání pravdy. Touhu poznat pravdu a nakonec poznat Boha samého vložil totiž do lidského srdce Bůh, aby člověk tím, že pozná a bude milovat Boha, mohl dosáhnout také plné pravdy o sobě samém.“[3]Tedy krásné vyznání vzájemné potřebnosti, a dokonce nezbytnosti obou. Ale na různou míru distancování se od rozumu, případně od vědy ze strany katolíků včetně kněží narážím každou chvíli.

            V dnešní době, kdy je racionalita čím dál tím víc zatlačována prosazováním emocí, je naopak velmi důležité hájit nárok rozumu hledat pravdu za všech okolností. Katoličtí křesťané by měli být mezi prvními, kteří opakovaně kladou otázku ‚Proč?‘. To není libovolná zábava – to je zásada služby Pravdě, která je naší povinností. Proto také ve výchově nelze oprávněné otázky dětí na důvody mravních požadavků nebo přesvědčení víry odbývat tím, že „tak to učí církev“, nebo „to je tajemství“. Samozřejmě, že všechno neznáme, na všechno nemůžeme dát jasnou odpověď. Ale pak je poctivé to přiznat. A současně ukázat, že tím ale nerezignujeme na povinnost dále chtít věcem „přijít na kloub“. Jako vychovatelé musíme děti a mladé lidi dneška vybavit schopností kritického myšlení. Jinak zbloudí v džungli banalit, hloupostí i desinformací. Naše katolická výchova má byt nesena důvěrou v Ježíšovo ujištění: „Pravda vás osvobodí!“

Jen znát nestačí

            Je to známý výchovný princip: Má-li si dítě nebo i dospělý člověk něco opravdu osvojit, aby se to stalo skutečnou součástí jeho života, zdaleka nestačí mu to jen sdělit. Samotné znalosti ještě člověka nezmění. Dobře to vystihl známý salzburský morální teolog a sociolog Paul M. Zulehner, když výsledky dlouhodobého výzkumu Evropských hodnot v oblasti morálního jednání shrnul takto: „Lidé vědí, jak by měli jednat, ale nejsou toho schopní.“[4] Protože morální jednání vyžaduje skutečné kompetence – tady funkční spojení znalostí, dovedností a postojů. A dovednosti se člověk učí jejich opakovaným praktickým provádění – známá skautská zásada „learning by doing“. Postoje si pak člověk osvojuje vztahy, zážitky a jejich reflexí.

            Tradiční náboženská výchova tyhle jasné principy ale moc nerespektuje. Kolikrát jsem slyšel podobný stesk, jaký ve chvíli, kdy píši tento článek, doputoval do poradny PhDr. Petra Šmolky: „Účast na nedělní mši byla nepsaným zákonem, který se přísně dodržoval. Farářovu kázání jsem většinou nerozuměl, zato doma mi rodiče vštěpovali, co je to hřích a jaký trest mne za spáchání hříchu čeká.“[5] Čím dál tím častěji se na mě jako na předsedu Odboru duchovní výchovy Junáka obracejí vedoucí s tím, že „jejich“ kluci a holky nechtějí během tábora nebo i vícedenních akcí chodit do kostela, ačkoliv jsou to děti z katolických rodin a jejich rodiče na té návštěvě trvají. Kam jsme to dopracovali, když to, co by mělo být radostným setkáním s Ježíšem, Jeho Otcem i ostatními bratry a sestrami, se stane „vopruzem“, kterému se chtějí ti dvanácti či čtrnáctiletí dospívající vyhnout? Možná si myslíte, že je to „normální“, že prostě děti většinou na mši nechtějí, ale že to je třeba vydržet. Na to musím říct: Není to normální! Je to vada, která vychovává mladé lidi imunní vůči křesťanství. Znám jich mnoho. Ale také vím že při dobrém vedení a spolupráci s knězem nemusí být účast na mši ani pro osmileté dítě trápením. Sám jsem to zažíval na našich dětech, když v Praze na Spořilově u sv. Anežky České sloužíval bohoslužby pro děti františkán Řehoř Mareček.

Poslušnost x svoboda

            Tohle všechno podstatně souvisí s tím, jak jsou vlastně děti v katolické církvi chápány. Samozřejmě, že v dnešní době nelze příliš paušalizovat. V závěru svého článku pohovořím i o alternativě, která vznikla právě jako reakce na ten přístup, který teď popíšu. Tedy v tom tradičním „lidovém“ chápání je správné, aby dětí bylo plno, a hlavně, aby byly poslušné. Můj rozhlasový kolega jezuita Petr Kolář dokonce často (s neskrývaným odporem) citoval názor, který nejspíš velmi často v katolickém prostředí slýchal: Poslušnost – hlavní ctnost. Já jsem sice doma u nás tuhle průpovídku nikdy neslyšel – ale to bylo možná právě tím, že jsem v klasické katolické rodině nevyrůstal. Každopádně mně vždycky vadilo, když se prvotní hřích vykládal jako „neposlušnost vůči Bohu“. Jakápak „neposlušnost“? Pýcha to byla, „touha po bohorovnosti“, touha obejít se bez Boha. Jako skaut rozhodně nebudu brojit proti poslušnosti. Vždyť i náš zákon má v sedmém bodu, že Skaut je poslušný rodičů, vůdců a představených. Ale podstatné je umístění poslušnosti v hierarchii hodnot a způsoby, jakými je poslušnost vyžadována.

            Jde totiž o to, jestli k dětem – už i těm předškolním – přistupujeme jako objektům, o které se staráme a také současně od nich vyžadujeme, aby plnily naši vůli, nebo jako k subjektům, tedy nositelům vlastní důstojnosti a určité míry svobody, kterou nemáme potlačovat, ale kultivovat a rozvíjet. Nemusíte mi vykládat, že je to náročné. To vím sám moc dobře. Jenomže je to jediná cesta k tomu, jak vychovat skutečně mravné a odpovědné lidi. Právě ta disproporce mezi katolickou morálkou a tím, co jsem zažíval tenkrát od těch „katolických“ kluků, byla podstatně důsledkem toho, že veškeré „řízení“ těch kluků probíhalo z vnějšku. A jakmile to vnější řízení nebylo, začali se chovat jako „utržení z řetězu“. Přitom právě křesťanská výchova důrazem na rozhodující roli svědomí pro morální jednání člověka dává ty nejlepší předpoklady k tomu, aby byla účinná. Znamená to ovšem v prvé řadě, že jako vychovatelé musíme být sami svým životem v souladu s tím, co od dětí požadujeme. A pokud selháváme, tak to také nesmíme maskovat, ale přiznat. Protože dětem nic není tak odporné jako neupřímnost a pokrytectví. Kluci a děvčata, které máme na starosti, musejí dobře na nás zažívat, že i my jsme po vládou těch zásad a principů, které vyžadujeme od nich. 

Boj o „čistotu“

            Pokládal bych za zbabělé, kdybych se tomuhle tématu vyhnul. Vím, že právě tady je hotové minové pole. Při pohledu na katolickou církev z vnějšku se většině zdá, že (po vyřešení „restitucí“) nemá tato naše církev důležitější téma než sexualitu. A to ve všech možných podobách – od antikoncepce a celibátu přes „genderovou ideologii“, odmítání školní sexuální výchovy a boj za „tradiční rodinu“ až k potratům. Ano, tohle všechno se při pohledu z vnějšku katolické církve jeví jako jeden velikánský důsledek „boje za církevními dogmaty regulovanou sexualitu“. Z běžného hlediska tedy sexualitu zmrzačenou. Sexuální nauka je tím nejméně pochopeným a tím i nejodpudivějším prvkem katolické církve.

            Jak je tomu ale uvnitř katolických rodin? Na jednu stranu to vypadá tak, že je snaha „uchránit“ děti co nejdéle před tím, aby se oblastí sexuality zabývaly. To se ovšem často projevuje i tím, že rodiče o ní s dětmi raději vůbec nehovoří. Na druhé straně – zejména u dospívajících děvčat – se sem často přesouvá to nejdůležitější kritérium katolické pravověrnosti a morální správnosti. Jsem dalek toho, abych závažnost správného chápání i žití sexuality nějak zlehčoval. Jelikož se trvale pohybuji mezi mladými lidmi, tak vidím, jak je chyby a selhání v téhle oblasti dokáží skutečně zásadně poškodit na startu jejich dospělého života. Mám ovšem obavu, že faktická úspěšnost katolické výchovy je tady nízká, že – podobně, jako prokazovaly opakovaně výzkumy katolického polského výzkumného institutu – drtivá většina mladých katolíků morální nauku své církve nedodržuje – a většinou to už ani nepokládá za něco, s čím by si měli dělat svědomí. Otevřeně o tom hovořil na synodě o mládeži právě náš český zástupce, plzeňský biskup Tomáš Holub. Rozhodně jde o stav, který je dlouhodobě neudržitelný. Alespoň pokud nám záleží na tom, aby katolická nauka byla v reálném životě skutečnou oporou pro katolickou praxi.

Zlý svět a dokonalá církev

            Skandály související se sexuálním zneužíváním ukázaly v plné nahotě další z defektů vnitřní kultury katolické církve: křečovitou snahu za každou cenu ukazovat církev jako dokonalou, jako ostrov počestnosti uprostřed zkaženého světa. „Hlavně o tom nemluvte“ – slyšely prakticky vždy oběti od církevních představitelů, ale i od svých souvěrců. Mohlo by se zdát, že je to reflex, který jsme si osvojili kvůli mnohaleté existenci v režimu, který byl oficiálně ateistický, a tedy církvím systémově nepřátelský. Ale to, jak se s obdobnými selháními vypořádávali i v tradičních zemích Západu – v USA, Španělsku, Irsku či Německu – ukazuje, že ten hlavní problém není ve vnějším politickém režimu, ale ve vnitřním nastavení života církve. Výchovou počínaje. Pro ni byli „pomazaní“ služebníci církve lidmi nejvyšší kategorie. Dodnes je možno slyšet oslovení „velebný pane“, které směřuje k sotva třicetiletému muži, jenž teprve nedávno opustil vysokou školu a má za sebou minimum zkušeností i počinů, které by ho „velebily“. Biskupská a kardinálská titulatura je pak už ukázkou ustrnutí v baroku a jako taková je oprávněně terčem pohoršení. 

            Už Jan Pavel II. přišel s vizí církve jako „domu ze skla“. Ale ani po třiceti letech jsme moc nepokročili. A myslím, že na vině jsou minimálně stejně tak laici jako klerici. Tuší totiž, že kdyby vážně vzali Ježíšovo: Vy všichni jste bratři, vyplynula by z toho pro ně mnohem větší zodpovědnost za církev, než jsou nyní ochotni a možná i schopní nést. Jenomže pokud se tohle nezmění – a začít to musí v rodinách – tak to nutně povede jen k další erozi církve, k dalším vlnám odchodů a dalším marným pokusům o změnu nepříznivých trendů. Samozřejmě: Kdo nic nedělá, nic nezkazí – akorát vůbec k ničemu tu není. Tam, kde je svoboda, se nutně projevují i chyby a omyly. Jejich zastírání je ale tím nejhorším přístupem. Bohužel velmi v církvi častým, protože nezvládáme dvě velmi důležité kompetence, o nich teď pojednám.

Řešení konfliktů a zpětná vazba

            Umění řešit konflikty je něčím, čemu se člověk musí dlouho a pečlivě učit. Bez toho k nim dokáže přistoupit jen dvěma nevhodnými způsoby: agresí, nebo útěkem. Přesně takhle se ale konflikty často „řeší“ v katolických rodinách. My sice, jako katolíci, přece víme, že na sebe musíme být hodní. My si nesmíme působit problémy. Jenomže i při nejlepší vůli si ty problémy působit budeme. A tu v závislosti na povaze a „mocenských poměrech“ uvnitř rodiny se buď konflikt řeší „výbuchem“, nebo potlačením. Dobré není ani jedno. V obou případech vznikají zranění na duchu, někdy i na těle.

            Ke konfliktu je třeba přistupovat jako ke společnému úkolu, nikoliv jako k maléru, který způsobil ten druhý svou špatnou vůlí. Konflikty má málokdo rád. Tím spíš je nutné naučit se je řešit. Neuhýbat před nimi – ale samozřejmě ani je zbytečně nevyvolávat. Řešení konfliktu je totiž vždycky energeticky i emocionálně náročná záležitost. Konflikty nutně vznikají i mezi lidmi, kteří mají podobné hodnotové zakotvení i stejné cíle. A to proto, že ke stejnému cíli se dá dojít většinou po různých cestách, nikdy nemáme s druhými přesně tutéž bázi informací a jejich pochopení je vždycky závislé na našich zkušenostech, rovněž v něčem odlišných.

         Zpětná vazba je pak oním důležitým uměním, které dokáže konfliktům mnohdy předejít anebo k jejich řešení výrazně přispět. Dobrá zpětná vazba je poctivé zrcadlo, které nám druzí nastavují, abychom lépe pochopili své jednání včetně toho, co působí. Jak by mnoha kněžím pomohlo, kdyby dostávali od svých farníků pravidelnou zpětnou vazbu na kvalitu svých kázání i ostatních rovin své služby! Bohužel právě zpětná vazba je něco, co v životě katolické církve většinou chybí. Místo ní se vyskytuje kritika nebo rovnou odsuzování. A to jak v rodinách, tak i v církevních společenstvích. Zpravidla platí, že oč méně zpětné vazby, o to více pomluv a nepřátelství.

O liberální výchově

        Slíbil jsem, že na závěr řeknu něco k alternativě vůči tradiční katolické autoritativní výchově. Mnozí katolíci, kteří jí v dětství prošli, se zařekli, že něco tak příšerného svým dětem rozhodně neudělají. A lék viděli a vidí ve výchově, která je naopak velice benevolentní. Dítě je třeba podle ní jen podporovat, v krajním případě ochránit, aby si neublížilo, ale jinak mu popřávat maximum svobody. Nezřídka celkem spolehlivě vychovají „malého tyrana“. Svoboda, která není nucena respektovat pravidla, prakticky nutně zdegeneruje ve svévoli. „Děti potřebují hranice“ – zní název jedné z nejlepších knih Jana Uwe Roggeho o výchově a ten, kdo je má stanovovat, jsou právě v první řadě rodiče. 

          Chyba autoritativní výchovy byla hlavně v tom, že nebrala vážně dítě jako lidskou bytost s vlastní důstojností. Tahle liberální výchova naopak nebere vážně rodiče, jako osoby, které mají také zodpovědnost za to, že jsou pro dítě autoritou. Autorita je totiž nezbytnou oporou svobody dítěte, nikoliv jejím potlačením. Je to zejména úloha otců, aby v téhle službě svým dětem obstáli. Bohužel ti v tom příliš často selhávají. Jak ukazují výzkumy, je to hlavně proto, že nejsou sami dostatečně dospělými lidmi ochotnými tíhu autority přijmout a nést. Je to nejčastěji proto, že sami nad sebou neuznávají autoritu Boží, která je vzorem veškerého Otcovství. U křesťanských otců by tomu ovšem tak být nemuselo. 

Důsledky

            Přístupy, které jsem popsal v předchozím textu (s výjimkou liberální výchovy), se podstatným způsobem podepsaly i na případech sexuálního zneužívání. Absence rozumné sexuální výchovy způsobila, že mnohdy ani pubertální děvčata a kluci včas nepoznali, do čeho je příslušný duchovní zatahuje. A pak, když k tomu došlo, byli zcela bezradní při hledání nějakého řešení. V tom jim zabraňovalo hlavně dvojí. Je to předně chápání kněze, jako člověka, který má nárok na to, aby byl mimořádně uctíván a respektován – „velebný pán“, „důstojný pán“. Vůči takovému člověku se samozřejmě dítě sotva může bránit, zvlášť, když si z rodiny neosvojilo kompetence k řešení konfliktů a poskytování pravdivé zpětné vazby. Typické je, že zneužívané děti i dospívající zpravidla „ztuhli“ a nebyli schopní žádné obrany ani reakce, kterou by dali najevo svůj nesouhlas. Současně přesvědčení, že nesmíme poškodit dobré jméno církve, ať to stojí, co to stojí, paralyzovalo nejen oběti, ale mnohdy i jejich okolí.

            Jak plyne z předchozího, sexuální zneužívání v církevní sféře mělo – a leckdy má (jak svědčí výrok paní Hany) – mimořádně příznivé podmínky. Celková „kultura“ utvářející vztahy k duchovním na jedné straně a k dětem na druhé prakticky znemožňuje účinnou obranu napadených i rychlou eliminaci predátorů. Je zásadně důležité pochopit, že tyto excesy jsou v podstatné míře důsledkem chronicky defektních poměrů v katolické církvi, které papež František označuje jako klerikalismus. Proto také řešení musí zahrnovat mnohem širší spektrum postojů a typů jednání než jen těch, které se úzce váží k sexualitě.                               Jiří Zajíc

[1] Jiří Kubík, Sabina Slonková: Tajný případ: První důkazy, že církev tajila svědectví o sexuálním zneužívání. Seznam.cz: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/tajny-pripad-prinasime-prvni-dukazy-ze-cirkev-v-cesku-tajila-svedectvi-o-sexualnim-zneuzivani-68763?seq-no=1&dop-ab-variant=&source=clanky-home

[2] Šlo o samizdatový text ze 70. let minulého století

[3] Jan Pavel II. Fides et ratio. Zvon, Praha 1999, s. 5

[4] Paul M. Zulehner: Církev: přístřeší duše. Portál, Praha1997; kap. Ne nemorálnost, ale nezpůsobilost, s 47-50

[5] Poradna PhDr. Petra Šmolky: https://www.kafe.cz/rodina-a-domov/kvety-snazim-se-utajit-svoji-sexualni-orientaci-20190925.html

 

Resumé

Článek poukazuje na některá typická úskalí tradiční katolické výchovy a přístupu k dětem: potlačování racionality v oblasti víry, důraz na znalost při podcenění výchovy potřebných dovedností a postojů, výchova k poslušnosti místo výchovy ke svobodě, pokřivený přístup k sexualitě, tlak na „dobrou pověst“ církve a nereálný obraz duchovních osob, absence rozvoje schopností řešit efektivně konflikty a poskytovat zpětnou vazbu. To vytváří zvlášť nebezpečné podhoubí pro oběti, ale i aktéry sexuálního zneužívání

 

Autor:

Původním vzděláním matematik. Od roku 1968 v rámci skautingu (a jeho transformované podoby během 70. a 80. let minulého století) se zabývá výchovou dětí a dospívajících. V 80. letech působil v ilegálním týmu pro katechezi. V roce 1990 založil Redakci náboženského života v Českém rozhlasu, kde pracoval 12 let. V letech 1992 až 2001 byl místopředsedou Rady České televize. V letech 2005 až 2008 byl analytikem úřadu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. V posledních deseti letech se zabývá vzděláváním pracovníků s dětmi a mládeží. V rámci Plenárního sněmu katolické církve byl hlavním redaktorem 5. pracovní skupiny pro život laiků. Je autorem 16 publikací včetně dvou knižních rozhovorů s kardinálem Miloslavem Vlkem.

Psáno pro Salve

Zobrazeno 751×
komentáře
Jiří Zajíc

@PetraO
Děkuji za odkazy, s chutí si to přečtu :-)

majkiki

Krásně sepsané. Zaujalo mě, že v jedné pasáži jste přímo definoval to, co jsem nedávno probírala v jedné diskuzi, v níž jsme řešili stejné téma a došli ke stejným závěrům jako zde Vy ve Vašem článku. Díky za něj.

Zobrazit 3 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.