Čas další zpovědi se blíží....můj pomyslný seznam hříchů namotaný na mém svědomí začíná připomínat roli toaletního papíru. A teď ještě tohle! 

Uklízela jsem právě se spolusestrami nádobí do kuchyňky pastoračního centra a tam jsme se setkali - v přítomnosti celého Spolča mládeže, mým spolusester včetně naší představené (která je naštěstí stejně milosrdná jako mateřská) a za rohem jistě byl i nějaký anonymní paparazzi..aspoň tak jsem to v té chvíli vnímala:

"Jéé...tebe jsem dlouho neviděl!", vřelý přátelský pozdrav jednoho dobrého kněze, který se nebojí zpovídat řeholní sestry :-).  

Ale pro mě zdrcující obvinění: jako bych měla na hrudi display s datem poslední zpovědi - červeně blikající, s třemi vykřičníky a s nápisem "TAHLE SESTRA NEBYLA NA ZPOVĚDI FAKT DLOUHO"

Taky nechodíte rádi k zpovědi? A proč? (ti odvážní mohou napsat do komentáře...)

Mě drtí, že vlastně celá moje zpověď by se klidně odbyla trochu hospodským rozhovorem: 

"Otče, tak jako vždycky..!"

" Tak to bude za desátek růžence, dcero."

" Tak S Pánem Bohem - zase příště."

A taky dostávám před zpovědí speciální dáreček od Pokušitele...vrací mi STUD. Taky se vám stává, že když svůj hřích vyslovíte nahlas,  a ještě v přítomnosti zástupce všech obětí ( ať je to kněz sebelaskavější), zdá se ještě mnohem horší? To, že na spoustu hříchů v tom stresu zapomenu a jako bonus povím takové, které jsem vlastně ani neudělala, je jen třešničkou na dortu celého martyria....

ALE PROČ TO TU VLASTNĚ PÍŠU? DO RUBRIKY " BOŽÍ SLOVO JE ŽIVÉ"?

Jelikož i přes to všechno utrpení se chystám jít znovu... tento zápisek jsem si nedávno našla ve svém zápisníku z období noviciátu....

Z mého deníčku:

Velmi si vážím, že navzdory mým nekonečným nevěrám a pádům "Ty jsi vždy věrný a zdviháš mě z bahna, i když ani já sama na to nemám žaludek."

Tak se stalo i při poslední zpovědi u Otce J.D. : Měla jsem pocit, že jsem jen pleskala a nic jsem neřekla dobře. Že Boží Milost jsem jaksi minula a s tímhle pocitem jsem i ze zpovědi odešla.

Říkala jsem si v duchu: "Pane, přijmi i tuto mojí zpověď, je mi to  líto, je to bída...."

Otevřela jsem Písmo a k mému nekonečnému úžasu - první slovo, na které mi padl zrak, bylo:

"OMILOSTNĚNÁ.."

Jak znovu a znovu šokující jsou, Pane, Tvé zázraky!

 Řekněte svým bratřím: "Lide můj!" ,  svým sestrám: "Omilostněná." (Oz 2,3)

....našla jsem Boží Milost.

A proto půjdu příští týden ke zpovědi znovu...a znovu to bude bitva v bahně. Ale pro ten pocit "Omilostněné, Milované, Od Počátku, Až Navždy.." mi to stojí za to!