"Co můžeme dát Bohu, milé děti? Teď, v době postní....", ptal se při mši pan farář. 

A co mu vlastně vůbec můžeme  doopravdy DÁT? Je to stejné, jako když malé děti nosí rodičům dárečky...."Maminko, maminko.....a dívej! Co pro tebe mám! " A maminka dostane  panenku, a skleněnou kuličku,a  okousanou barevnou pastelku....a zbytek sušenky v prachové polevě šikovně schovaný pod gaučem  na horší časy. A maminka nikdy neřekne "co mi to dáváš, však jsem ti do dala já sama!", ale ochotně dáreček přijme a ještě se u toho tváří nesmírně potěšená. A její dítě se cítí nesmírně důležitě...a za chvilku už si pakuje dárky zpět do svých skrýší, aby je upotřebilo napříště.

A není to tak vlastně i s námi dospělými a našimi dary Bohu?

Po přespávání v klubovně se naše skautská družina vydala na mši. Ti věřící z důvodů náboženských, a ti nevěřící ze zvědavosti, protože z 1. lavice je nejlépe vidět a s maminkou by si tam nikdy nesedli...a taky - po mši jsme se chystaly (dívčí  oddíl, takže -y tvrdé jako my skautské holky) "vyžrat pana faráře" (rozuměj - nechat se dobrovolně nacpat až po uši těmi nejchutnějšími koláči od všech kostelních babiček při tradiční farní kavárně) A to už je nějaké dobrodružství! 

Všechny skautky se při nedělním kázání ochotně nahrnuly okolo pana faráře, a věřící či nevěřící, ochotně odpovídaly na jeho dotazy

. "Co můžeme obětovat v době postní pro Pána Boha", zněl dotaz

A už to holky sypaly......"bonbóny, dobrovolné uklízení doma, televizi, počítač, hlídání mladších sourozenců, pomáhat neznámým babičkám s nákupy...." Byla jsem na ně náležitě hrdá. 

Jedna skautka ale přece jen odolala svodům nedělní dětské mše a interaktivního kázání našeho pana faráře. Jako pravý hrdinný partyzán seděla v rohu lavice a nehnula se z místa s výrazem kamenné sochy. Asi jsem jí méně než 4-krát ráno vysypala ze spacáku (omlouvám se, ale už mě fakt bolely ruce....však si zkuste vysypávat ráno ze spacáků celou družinu - jednu vysypete, a další tři už jsou  znovu nachystané na další kolo), a teď na nás všechny byla pořádně rozzlobená. Její postoj mluvil za ní. 

"Co můžete ještě Pánu Bohu dát" Pan farář dál hecoval nadšené dětské publikum.

Náhle se vedle mě nehnutě sedící partyzánská socha pohnula,  otočila se tváři ke mě a s naprosto klidným, naprosto přesvědčeným, a naprosto jasný hlasem řekla jen dvě slova: "Svůj život"   .... a vrátila se do původní polohy, kterou už neopustila až do " podání znamení pokoje"...tomu totiž neodolá prostě žádná skautka. Pořádně si potřást rukou.

SVŮJ ŽIVOT...

...dát svůj život Bohu. Je to jak s těmi dárečky dítěte pro maminku. Dáváme to, co jsem sami dostali z jejich lásky k nám. A dáváme to ne nové a bezvadné...ale obité, olepené, zaprášené. Abychom si to vzápětí, v záchvatu přirozeného hamounství, znovu schovali do svých skrýší na horší časy. A tuhle hru hrajeme s Pánem celý náš život. A Jeho to nepřestává bavit a  nikdy neřekne "co mi to dáváš, však jsem ti do dal já sám!", ale ochotně dáreček přijme a ještě se u toho tváří nesmírně potěšený. A Jeho dítě se cítí nesmírně důležitě...

Ze zítřejšího evangelia na svátek Nejsvětější Trojice - (Jn 3, 16-17)

Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. 

Ježíš byl ochotný za nás dát na kříži svůj pozemský život, aby nám dokázal, že pro Něj a Jeho Otce není nic, co by z lásky k nám neudělal...My svým milovaným často slibujeme "dal bych za tebe život", ale když by přišlo na věc - kdo ví, jak by naše slabá pozemská láska obstála v takové zkoušce? Bůh na rozdíl od lidí se však neurazí, On počítá i s našimi chabými pokusy...za obité  zaprášené kousíčky našeho pozemského života nabízené našima ušmudlanýma dětskýma rukama nám plní náruče hrstmi diamantů -  DOKONALÝM ŽIVOTEM S NÍM, AŽ NA VĚČNOST....