I když to někde hluboko asi už tušíte, nikdo vám jako studentům na medicíně "na plnou hubu" neřekne, že uzdravování lidí je z velké části hlavně o umírání. A tak se "sestřička smrt" stane vaší věrnou a výkonnou spolupracovnicí stejně jako  primář, co všechno ví; staniční, co všechno zařídí; sestřička, co všechno stihne ; a sanitář, co všechno zvládne.

Můj první "překlad na Nebeské oddělení" se uskutečnil po dramatické resuscitaci už 4.den po nástupu na moje první pracoviště. Od té doby jsem měla čest doprovodit na druhou stranu už možná víc jak čtyři sta pacientů (ne, nedělám v hospici...tam jsem strávila jen krátkou - avšak velmi krásnou - epizodu mojí  praxe) a násobně více pacientům jsem oznámila, že na Nebeském oddělení na ně už brzy čekají....

Proč "čest"? Protože to skutečně čest je, stát u dveří něčeho tam posvátného, tak velikého, že to vlastně ani rozumem nelze pochopit. Ten moment, kdy se dotkne Země a Nebe...a vy můžete stát opodál, a dívat se na ten zázrak.  Truchlím pro každého svého pacienta...někdy mám dokonce takový "den truchlení" - to se mi obvykle někdo připomene a spolu s ním další a další....V nemocnici na truchlení nebývá mnohdy dostatek času...protože další pacienti jsou stále omezeni naší realitou a potřebují péči teď a tady. Přesto si  nemůžu odpustit aspoň malý křížek na čelo, kousek Korunky k Božímu milosrdenství...Jsem vždycky smutná, na druhou stranu už vím (a jsem si tím jistá) "že teď už se má můj milý pan/paní dobře - tam v náručí primáře Nebeského oddělení už ho nic nebolí, ani tělo ani duše, a je krásnější a živější víc než kdy předtím...."

Jestli se bojím smrti?  NE, URČITĚ NE! Bude to můj svatební den....zavřu oči a ve chvíli, kdy je znovu otevřu, tak kousek od mé tváře spatřím Tvář Toho, Koho Miluji. Ne, nebojím se!

Umírání je druhá věc: umřít ve 90-ti či v 20-ti? náhle či pomalu? v kruhu rodiny či přístrojů? Jak to bude se mnou - ptám se já  a se mnou asi i každý člověk. Přesto věřím, že následuje-li po tomto procese "sestřička smrt" a To, co nám svým příchodem otvírá, dá se to "přežít". Aspoň na pokojných tvářích mých pacientů - těch poklidně zesnulých i těch, o jejichž život bylo do posledního momentu vášnivě bojováno, se to dá vyčíst.

Žalm 27, 4

Jedno od Hospodina žádám a po tom toužím: 

abych směl přebývat v Hospodinově domě 

po všechny dny svého života,

abych požíval Hospodinovy něhy a patřil na jeho chrám. 

Odpočinutí věčné dej všem zemřelým , ó Pane, 

a světlo věčné ať jim svítí...

Ať odpočívají v pokoji.

 -  milá paní D. Š.,  odpočívejte v pokoji. Byla jste pro nás zdravotníky vzorem trpělivosti, statečnosti, přívětivosti a pokoje! Děkuji, že jsem Vás mohla poznat....