Připravuji se na Školu Ducha sv. a v rámci toho znovu čtu Skuty apoštolů Je to fakt síla!!

     A mimo jiné mne to vede k zamyšlení, co jsme skrze Písmo přijali a co jsme z toho v některých případech udělali. 

     Ježíš říká na počátku Skutků apoštolům, aby neodcházeli z Jeruzaléma, dokud nedostanou Otcovo zaslíbení: „…vy však budete pokřtěni Duchem svatým, až uplyne těchto několik dní.“ A oni čekali. 

     My často ani nevíme, že je nějaký Duch svatý. Respektive, známe ho jako třetí božskou osobu, ale nemáme s ním navázaný osobní vztah. Nerozumíme tomu, co je jeho smyslem, jaké dává dary. 

     Připomíná mi to, jak jsem v jedné farnosti mluvil k biřmovancům a ani jeden z nich na konci přípravy nevěděl, co to jsou Letnice. Neznali dary Ducha, jen někteří věděli, že je dar rozumu, síly, moudrosti…o nějakých dalších darech (jako jsou dary prorokování, slova poznání nebo jazyků) vůbec nikdy neslyšeli. Když jsem se na to ptal kněze, tak odvětil, že většinou se stihne probrat Otec a Syn a Ducha už tak nějak nezbude čas. Rozumím tomu, není to jeho chyba. Lidé často nemají pořádný základ, a tak při přípravě na biřmování místo zažívání vztahu s Duchem svatým se jim musí opakovat základní věci…

     A to je častá realita našich křesťanských životů. Přitom Ježíš říká, že bez Ducha nemáme nikam chodit a nic dělat. 

     Když učedníci o Letnicích dostali dar Ducha, byla to radiální změna. Z ustrašených učedníků za zavřenými dveřmi se stali odvážní a odhodlaní hlasatelé evangelia. Změna během jediného okamžiku je absolutně neuvěřitelná. Nelze to vysvětlit lidským rozumováním, jak bychom často chtěli. Něco, co nám hodně schází – oheň, zapálení, vášeň. Často jsme vlažní…Někdy si zase myslíme, že Ducha nahradíme vlastní horlivostí nebo silou. Ale to nejde! Toto je totiž horlivost Ducha, a to je něco úplně odlišného. 

     Úplně silná pasáž je, jak propustí Petra a Jana z velerady a všichni učedníci se modlí: 

„…a dej svým služebníkům, aby s odvahou a odhodlaně mluvili tvé slovo; a vztahuj svou ruku k uzdravování, čiň znamení a zázraky skrze jméno svého svatého služebníka Ježíše.“

     A pak se to místo otřáslo a všichni byli naplnění Duchem a s odvahou mluvili slovo Boží. První křesťané si vysloveně žádali Boží moc, znamení, divy a zázraky. V jednom překladu je uvedeno – a ty potvrzuj své slovo znameními, divy a zázraky. První učedníci si žádali potvrzení Božího slova. Hlásání šlo vždy ruku v ruce s potvrzením skrze mocné činy. Co si dnes od Boha žádáme my???

     A potom ta pasáž, kdy Pavel narazí na učedníky, kteří ani neví, že je nějaký Duch svatý. Jak častá věc v Těle Kristově. Lidé ani neví, co Duch svatý působí, jak je nutné být jím pokřtěn. Pavel to učedníkům vysvětlí, vloží na ně ruce a je psáno, že začali mluvit v jazycích a prorokovat. Rozesmutňuje mě, když lidé dnes říkají: já nepotřebuji mluvit v jazycích, k čemu mi to jako je? Však můžu žít svou křesťanskou víru i bez toho. Co má tohle blábolení znamenat?...anebo se dívají na prorokování s pozdviženým obočím…Pán dává své dary k užitku celého těla Kristova a my odmítáme. 

     Přemýšlím, jaké evangelium dnes kážeme. Je to ještě ono mocné slovo Boží doprovázené znameními, divy a zázraky? Nebo už „jen“ hlásáme slovo, ale ten zbytek se vytratil? Vytratil se, protože naše lidská logika to odmítá. Ale Boží uvažování není uvažování naše!

     Apoštol Pavel drsně říká, že kdyby někdo hlásal jiné evangelium než on a jeho spolupracovníci, buď proklet! To je velmi závažné!

     Někteří lidé (a není jich málo) dnes tvrdí, že vše výše uvedené je záležitostí prvotní Církve. Jaká lež! Boží slovo tím bylo zbaveno své účinnosti. 

     A tak ať se říká cokoli (a i v Církvi jsou nejrůznější „trendy“), my se držme pevně Božího slova a hlásejme evangelium v jeho nezředěné podobě, v moci Ducha svatého a za přispění mocných divů, znamení a zázraků.