důchodce

Dveře tak, jak vždycky. Lehce pootevřené, abych do nich mohla vstoupit. Konečně jsem tu. Vždy bylo tolik důležitějších věcí. Věcí, které donutí člověka stagnovat. Tím i mojí nekonečné inspirace v nich. Musím udělat tolik věcí, ale bez Boha, bez té inspirace, co mě žene vpřed, nejsem schopna dělat nic.

Sedí si tam u varhan, jako by se nic nedělo. Znuděně.

Můj milovaný důchodce.

Když mě uvidí, lehce povytáhne obočí, aby se neshodil, vím, že je rád, že mě vidí. Já jeho taky. Mohu se smát se volně, duše se začíná nadechovat. Po tolika dnech, měsících...

Jsem zase tady. V životě bych si nemyslela, že ti dva mi zrovna budou chybět. Ten prostor a jeden stařík, co potřebuje zabavit.

No a tak se nakonec zpívá. Žalm. Ty jo, konečně.

Náš nový kněz se usmívá. Za těch pár chvil, mi taky přirostl k srdci.  

Nutí mě to se uculovat, vše si opravdu prožít, odevzdat ty chvíle, kdy místo v kostele sedím u notebooku, ale nejsem schopna vymyslet ani řádku. Promrhané chvíle bez radosti a inspirace.

 

Na mém důchodci je to znát. Z nerudného starce se mění v hodného pána. Potřebujeme to oba. Slíbila jsem mu, že na Štědrý den a další zkoušky před, tam budu. Pro něho i pro sebe, co si budeme nalhávat. 

Zase ten kousek mě, začíná ožívat. Místo obyčejné rutiny, člověku se chce tančit. Naši lidé, se kterými jsem si něco prožili a ta komunikace přesto nevyprchala. Komunikace beze slov, ale nabíjí a dává to, co člověku chybí. Na chvíli se pozastavit, připomenout si ty chvíle, kdy jsme s málem tančili a znovu, neustále rozžíhat ten oheň v nás.

 

„Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal“ (Malý princ, Antoine de Saint Exupéry)

 

 

 

 

Zobrazeno 264×
komentáře
Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.