Jak by můj život vypadal, kdyby nebyla revoluce? (Fantazie k výročí)

     Je mi 28 let, jsem věřící katolík, absolvent VŠ, ve farnosti jsem do nedávna pomáhal s vedením ministrantů a organizací táborů a dalších akcí pro mládež. Pracuji jako kurátor v muzeu, kde zpracovávám pozůstalostní fondy lidí, kteří bojovali proti komunistickému režimu... Ale co bych o sobě napsal, kdyby – hypoteticky – vůbec nedošlo k Sametové revoluci? Otevírám dveře své fantazii, ale stejně tak logické úvaze o možnostech života v – hypoteticky – stále trvajícím komunismu.
      Jiný příběh - Je mi 28 let, jsem věřící katolík, práskač a sedím ve vězení. I když mě propustí, nikdy si nebudu schopen odpustit, že jsem to udělal. Bude mě čekat práce ve fabrice, možná si najdu svůj protějšek a založím rodinu, kvůli svým výčitkám ale nevychovám děti, které by si mohly vážit svého otce. Co se stalo?
      Byl jsem normálním dítkem, přiměřeně jsem zlobil, učil se vcelku obstojně, rodičům jsem taky pomáhal. Do kostela jsme chodili všichni, já dokonce ministroval, náboženství na faře bylo pro malou návštěvnost sloučené, ale bylo. Já byl také jeho návštěvníkem. Chtěl jsem zkusit gymnázium. Bohužel můj posudek byl takový, že jsem neprošel. Soudružce učitelce vadily náboženské aktivity naší rodiny. Protože byl nedostatek studentů středních škol a výučních oborů, vzali mě na elektroprůmyslovku, myslel jsem na vysokou školu. Čtyři roky uběhly jako voda. S maturitním vysvědčením v kapse jsem se přihlásil na Vysoké učení technické. Tíhl jsem sice k literatuře a humanitním oborům, ale kvalitní literární tvorba byla zakázaná a těžce dostupná. Svůj život jsem tak mezitím věnoval výchově ministrantů v naší farnosti, organizování schůzek, brigád v kostele a výletů, které se daly schovat pod zájezd rodin sdružených ve spolku udržujícím lidové tradice. Podařila se i nějaká ta chaloupka, na které jsem se také podílel. Hlavní tahouni ale byli salesiáni, neboť měli lépe vytvořené konspirační a maskovací teorie. Bohužel jsem byl ve spisech veden jako člověk nebezpečný režimu, což jsem si vůbec neuvědomoval. Mě výchova mládeže bavila a nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo někomu vadit. I když jsem se svým průměrem známek měl být přijat, dostal jsem modrou úřednickou obálku, ve které bylo opačné tvrzení. Tuto skutečnost jsem obrečel, dostal depresi a dva měsíce jsem nebyl schopen nic dělat. Protože jsem musel mít nějakou práci, nastoupil jsem jenom papírově ke strýcovi na pilu. Nebyl bych v té době schopen zvednout ani fošnu. Po prázdninách jsem se z toho dostal, čekala mě však doma další obálka. Odvod. 
Vojna byla tvrdá. Velitel čety zjistil, že nemám rád uzavřené prostory a neustále mě nechával na cvičišti prolézat podzemní stísněné prostory se samopalem a plynovou maskou. Někdy mi tam hodil i dýmovnici. Nakonec se ale velitel útvaru dohmátl, že hraji na akordeon a přeřadil mě k vojenskému souboru. Díky tomu jsem vojnu přežil bez fyzických a psychických následků. Dokonce jsem si tam našel celoživotní přátele.
      Doma následoval nástup do fabriky na elektrobaterie. Na pásu jsem měl měřit napětí vyrobených kusů. Na každé změření jsem měl deset vteřin. Naschvál jsem dostával nedělní směny, abych nemohl jít do kostela. Seznámil jsem se tam ale s jedním bývalým profesorem filozofie, který mně půjčoval zakázané knihy. Moje čtenářská vášeň byla větší než strach z komunistů. Nakonec mě jeho žena pozvala do skupiny vyrábějící samizdat. Začal jsem dělat korektury knih a článků o životním prostředí. To mě bavilo. StB nás ale odhalila. Teda vlastně jenom mě. 
     Výslech byl tvrdý. Desítky hodin ponižování, psychického nátlaku, zavírání do díry (cely 4x4 metry) – tam jsem se málem zbláznil. Když padla první rána, věděl jsem, že je konec. Moc jsem se vždycky bál bolesti, krev jsem ani nemohl vědět. Oni si zjistili moje slabosti a nemuseli do mě ani moc řezat. Při třetím výslechu jsem udal své spolupracovníky. 
      Na svobodě jsem ztratil práci a musel nastoupit jako krmič prasat. Režim si mezitím podmanil obyvatele jídlem a drahou elektronikou. Každý, kdo plnil plány, mohl jít až čtyřikrát do týdne do hospody na pečená žebra, tatarák, vepřové koleno a další. 
      Nad dveřmi do prasečáku byla vyvedena báseň Michala Sedloně Krmička vepřů. Byl jsem marnotratný syn a můj otec byl režim. Ale já mezi těmi vepři našel Boha. V obrovských kójích, kde zvířata neměla prostor, kde žila v hnoji, bez denního světla, jsem se snažil jim pokaždé donést jablko nebo něco jiného. Někdy jsem je pohladil nebo na ně i mluvil. A nakonec jsem slíbil Bohu, že to vydržím, ale za ta příkoří, co jsem snášel a viděl, mi jednou odpustí moje velké hříchy a přijme mě k sobě. 
       A toto vše, co jsem popsal, se stalo a děje v Číně, Koreji, postsovětských zemích nebo třeba na Kubě.

 

Zobrazeno 404×
komentáře
deFlegmatique

V pohodě, křesťanství sice nic moc, jako ekokonformista nebudete mít v budoucnu problém - alespoň ze začátku. A pokud to s Pánem Bohem nebudete moc hrotit, tak možná dost dlouho.

vasekpetru

@deFlegmatique: To psali na Duších a hvězdách nebo na Sputniku?

deFlegmatique

To je můj soukromý odhad.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.