Jediná zima za rok

Sníh padal…časovala jsem ve francouzštině. A zahleděla jsem se přitom někam do daleka, někam, kde sníh skutečně padal. 

Rozvzpomněla jsem se na zvláštní pocit, který zdejší lidé snad ani nikdy nepocítili - jaké to je, když se za oknem poprvé po roce začnou snášet vločky. Venku už je tma, a tak od stolu, u kterého dělám úkoly, občas popojdu k oknu přesvědčit se, že pod lampou se to hemží bílým chmýřím. Vločky tančí, nespěchají dolů - občas dokonce nějaká popolétne nahoru. Dospělí si přeřídí budíky, aby ráno stihli odhrabat auta a já - já se těším, až budu moct prošlapat cestu čapkovskou šlépějí. 

Sen se mi splnil: sníh šustí, syčí, syká a šeptá, jak s ním běžky na mých nohou ladně, a přesto nemilostně smýkají. Všude je ticho, nevětrno - až na chvíle, kdy jako teď svištím z kopce, někam do tmy za mizející černou postavičkou, kterou jsem několik let nevídala, takže si až teď uvědomuju, jak moc jsem za její přítomnost vděčná. I teď se mi málem ztratila z očí, do kterých se vítr snažil vehnat jiskřičky slz. Vybavuju si londýnský večer, kdy jsem místo učení začala psát o touze po sněhu. Po sentimentálnější části vzpomínající na první loňský sníh a všechny související pocity a okolnosti text pokračoval:

...Lidé v mých představách chodí jeden za druhým, zaťukají si na dveře a s úsměvem řeknou: sněží - napadl sníh! víš to? Koukej! A chodí po ulicích a dívají se k nebi. Lidé v Londýně chodí jeden vedle druhého a říkají: slyšel jsi? někoho pobodali! Kousek od nás! A chodí po ulicích a dívají se okolo sebe, aby je někdo taky nenapadl.

Přeložila jsem si slovíčko fondre. Sníh se ve větě, kterou jsem špatně - v rozpustilém snění - vyčasovala, rozpustil. Vlastně nikdy, ani v mých cvičeních, natož tady v Londýně - nespadl. 

,,Ještě jedno kolečko?” zeptal se jediný běžkař, který z nás tří měl čelovku, a stejně ji nepoužíval. Jako moudrý kněz, který dneska kázal o třech králích, věděl, že je lepší nechat si cestu ukazovat od hvězd, než se nechat oslnit. 

Když jsem odpověděla kladně, poznamenal:

,,chápu, že to jsou asi jediný běžky za zimu...”

,,...a jediná zima za rok!” doplnila jsem po chvíli přemýšlení, jak vyjádřit tu touhu po sněhu a zimě, která se ve mně s každým vlahým londýnským - a koneckonců i pražským - dnem nahromadila, a jediný způsob, jak jí učinit zadost a mně radost, bylo rozjet se z kopečka proti větru a poslouchat, jak sníh šustí, syčí, syká a šeptá, smýkán sem a tam, šustí dál.

Řekli bychom: O tomhle si Londýňan (ať je to kdokoliv) může ledatak nechat zdát. Jenže průměrnému Londýňanovi podle mě ani to není dopřáno - vyobrazené množství sněhu (a klidu) je v Londýně tak nereálné, až je nepředstavitelné.
Zobrazeno 319×
komentáře
deFlegmatique

Ha, zase vedle. :-)

slachmánek

"je lepší nechat si cestu ukazovat od hvězd, než se nechat oslnit" - to se mi obzvláště líbí ;-)

Zobrazit 8 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.