Zatuhlost

Včera nad ránem se mi stala strašně srandovní věc. V tu chvíli mi to tak zábavné nepřišlo, ten vtip jsem docenila vlastně až ráno, ale jako joke docela dobrý.


Asi před týdnem jsem zjistila, že mám nějak blbě bloklé záda, začala mě bolet část pravých beder a já si říkala - no skvělý, to mi ještě tak scházelo! Před týdnem jsem totiž volala k doktorce, protože se mi zanítilo oko a teď jí mám jako volat zas, že mám pro změnu v háji záda? Hm, tak to fakt ne, takový trapas a ještě budu vypadat jako že jsem fakt hypochondr... Tak jsem zapojila mozek a tělo a zahájila týden rehabilitačních cvičení a posilovacích cviků na záda. Vyzkoušela jsem úplně všechny reálné polohy a říkala jsem si, že to blbé místo prostě stůj co stůj najdu. Jenže týden byl fuč a záda žádná valná změna. Taky už mě to začínalo mírně opruzovat, tak jsem právě předevčírem, kdy jsem s porážkou musela naznat, že veškeré mé pokusy o protažení se vyjevily jako úplně marné, naznala, že mi opravdu nespíš nezbude, než zakopat svou hrdost a té doktorce fakt zavolat... (možná radši pod anonymním jménem a zkresleným hlasem..) Byla jsem fakt naštvaná a říkala si, to snad není možné, vždyť jsem vyzkoušela všechny reálné úhly, tak co je špatně a proč to do prkna nezabírá?? A šla jsem spát. Ale nemohla jsem z toho rozčílení usnout.. a jak sem se tak včera po půlnoci převalila na bok a nemohla strávit svůj totální fail, najednou jsem přesně cítila tah v té linii, kterou jsem hledala asi !!!CELÝ TÝDEN!!! a !!!!naprosto marně!!!!, jak vede od těch beder vzadu až po konec zadní části stehna, a i když jsem se fakt těšila, že půjdu už konečně spát, naznala jsem, že se musím chopit příležitosti, než to do rána zapomenu kudy to vede a pak to možná budu hledat zase DALŠÍ TÝDEN, a ta vidina byla tak naprosto odstrašující, že jsem se donutila znovu vstát a tedy někdy mezi 1 a 2 hodinou ranní jsem si dala asi 30 minutový cyklus intenzivního protahování, u kterého jsem střídavě usínala a probouzela se urputným tahem půlkou své končetiny. Během toho jsem se snažila psychicky uklidnit a opakovala si parafrázi onoho "bděte, abyste neupadli do pokušení.." ve verzi jako: "bdi, abys do rána nezapomněla, kudy to vede.."

Musím říct, že už dlouho jsem nezažila takový pocit naprosté marnosti, kdy týden AKTIVNĚ hledáte a snažíte se problém vyřešit, a pak ejhle, světe div se, až si lehnete, tak v oné PASIVNÍ poloze, kdy se VŮBEC NEHÝBETE, se to řešení najednou vyjeví... Jako když jsem nad tím včera ráno ve sprše přemýšlela, přišlo mi to strašně komické a fakt mě to rozesmálo... Ano, není nad to začít den sprchou a smíchem nad tragédií své vlastní existence... fakt doporučuju! Je to osvjéžo!!! :D

 

....

Co jsem tím chtěla říci 

 

No v duchovním životě to je úplně mega podobně!! Tam je taky potřeba být rozcvičený na duchovní úkony... Necvičíš se v modlitbě, ochabneš a zatuhneš (v nějaké oblasti, která se sama ozve - jako třeba ty záda...) A co udělá člověk, když se něco pokazí a nefunguje to jako dřív? No přece začne s tím něco AKTIVNĚ dělat, že jo... to jsem my lidi... dlouho jsme pasivní, ale jak se něco podělá, to jsme najednou aktivita sama!!! A tak se pak zkoušíme všelijak duchovně rozcvičit - střílíme jeden růženec za druhým, růženec nezabere, tak vystřílíme všechny novény.. Aha, novéna taky nic? Hm, tak zkusím třeba korunku k Božímu milosrdenství.. však je to milosrdenství ne, to přece už musí zabrat... jenže ono furt nic!!! A čím víc se modlíme, tím větší pocit marnosti máme, protože se neděje vůbec NIC. (Z našeho pohledu...) No a pak teda naštvaní na sebe i na Boha konečně přestaneme s tímto duchovním exhibicionismem, a upadneme opět do pasivity, ve které frfleme na sebe i na Boha... a právě v tomto PASIVNÍM okamžiku, když už nám dojdou všechny modlitby a třeba jen v nechápavém údivu zůstaneme bezradně civět na kříž, často právě v tomto "pasivním tichu" přijdeme na to, v čem byla celou dobu ta chyba... protože Bůh nechce množství našich proaktivních modliteb, abychom pak vlastně sami sebe poplácali po rameni, jak skvěle jsme si to vymodlili a pak z toho udělali nějaké "statistiky vyslyšení" (tj. počet čeho se musí člověk odmodlit, aby jeho prosba byla vyslyšena...), ale chce pravdivé srdce natočené k němu.. i kdyby zrovna setrvávalo v "pomyslné pasivitě"...

...........................................................................................................

"A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. Jakmile jej Elijáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel.." (1 Král 19, 11-13)

Zobrazeno 244×
komentáře
Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.