Den 2

V noci se několikrát budím. Mám tady střešní okno, na které hlasitě bubnuje prudký liják. Po dni v dešti je velmi příjemné, když se kapky odrážejí o okno 2 m nad mojí hlavou a ne o kapuci nebo kšiltovku. Probouzím se v 6:30, dle střešního okna je venku temno a stále leje jako z konve. Kontroluji věci a s radostí zjišťuji, že vše krásně uschlo. Modlím se, aby přestalo pršet. Snídám bagetu a salám s banánem a zapíjím to ledovým čajem. V 7:30 přestalo pršet, haleluja! Sbalil jsem se a vycházím vstříc podmračenému ránu. Procházím přes hospodu, vracím klíče od pokoje a vyrážím směrem na severozápad. Cesta se ubírá po dlážděném chodníku, ze kterého mě pěkně bolí chodidla (po včerejšku na nich přibylo pár puchýřů), ale dobrý. Procházím kolem Sanatoria Klimkovice. Kdybych nevěděl, že to je sanatorium, tak bych odhadoval, že to je nějaká automobilka nebo jiná fabrika. Prostě obrovská budova. Je stále zamračeno, ale neprší. Vcházím na krásnou lesní cestu a jde se mi výborně. 

Vesele se modlím růženec (radostný) a zpívám si. Po několika kilometrech svěží cesty lesem vycházím na pole. Něco se děje. Otáčím se. Je 9:19, modlím se zrovna růženec za jedny kamarády, a právě se poprvé za celou cestu protrhly mraky a vysvitlo slunce! 

Radostně jej oslovuji: „Slunce, ty existuješ! Já už jsem si myslel, že neexistuješ!“ Mám radost! Chválím Boha za to, že stvořil slunce. Podívám se před sebe a také je zde změna. Poprvé za celou cestu vidím svůj stín. Je to fajn pocit, jít ve dvou. 

Pokračuji po polních cestách, které jsou místy velmi rozvodněné. Každý krok může být osudný pro suchost mé boty a ponožky, proto svému kráčení věnuji maximální pozornost a dočasně přerušuji modlitby. 

Rozlehlé močály a blata mám zdárně za sebou a vcházím opět do lesa. Poté se napojuji na zpevněnou cyklostezku. Jsem velmi nadšen z pevného povrchu, po těch hodinách mezi vodou a blátem. V dáli vidím nějakou vesnici, do které cesta směřuje. Procházím kolem statku, kolem  kterého je cesta rozježděná od traktoru. Na jedné straně cesty jsou ohradníky, na druhé straně taky ohradníky a místo cesty bahniště, ve kterém by zapadl i tank. Volím cestu kolem levého ohradníku, i když riskuji, že dostanu ránu. Marná snaha, bažiniště mě stahuje do své moci a mé zánovní botky jsou pošpiněny. Sucho však prozatím zůstalo zachováno. Zdárně jsem překonal prozatím největší překážku a pokračuji do vesnice. Jsem velmi naštván, že mé nové boty vypadají jako dva vepři a hned je čistím ve vysoké trávě. Procházím vesnicí, míjím pár domorodců, kteří si hledí svého. Snažím se pokračovat podle značených cyklotras. Někdy se jedná o lesní nebo štěrkovou cestu, ale nejčastěji asfaltová (z té dost bolí nohy) a úplně nejčastěji prostě po hlavní cestě mezi auty. Dále pokračuje cesta zase po hlavní silnici. Vytahuji reflexní prvek, kterým je fosforové srolovatelné pravítko, nasazuji si jej na rukáv a pokračuji po hlavní silnici. 

Není to vůbec příjemné, jezdí hodně aut. Žádné místo za krajnicí. Navazuji oční kontakt téměř s každým řidičem, abych věděl, jestli o mě ví a plánuje mě objet. Je to jako rytířský turnaj, nesmím se nechat srazit. Cítím se v jiné časoprostorové dimenzi než řidiči – oni v jezdících krabičkách strašně rychlí a strašně uspěchaní, já strašně pomalý a ne spěchající. Zajímavý kontrast. Unaven přicházím do městečka Pustá Polom. V místním obchodě kupuji sušenky a pití. Vyhledávám nějakou lavičku na sezení. Nikde nic, až do chvíle, kdy přicházím k radnici. Skvělé. Lavička! A jaká. Vedle ní je umístěn stožár, na kterém vlaje česká vlajka. Je to proto, že se vedle nachází volební místnost. Usedám a posilňuji se. Lidé chodí k volbám. Vypadám asi trochu podezřele, a tak počestní občané chodí pokud možno trochu oklikou, aby se nemuseli moc přibližovat nebo snad zavadit pohledem. Dokončuji odpočinek a vydávám se dál. Procházím přes městečko na kopec a dále lesem. Jdu pak po krásné cestě lesem, po které nejezdí moc aut. 

Jde se náramně, modlím se růžence. Přicházím po čase na krásný hřbitov na kopci nad městečkem. Usedám na hřbitovní lavičku, tady nikdo nespěchá, tady je dobře.

Pomalu svačím a pokračuji v cestě. Od hřbitova vede nádherná cesta z plochých kamenů do vesnice pod kopcem.

Přicházím ke kostelíku ve vesnici. Právně nad ním zakroužili 3 holubi, tak jsem se rozhodl, že nakouknu dovnitř. Je to kostel zasvěcený Nejsvětější trojici. Vyznávám v modlitbě, že tomu vůbec nerozumím a že Boží trojici potřebuji více znát. Prosím Boha v Nejsvětější trojici, aby se mi dal více poznat. Chvíli se vkleče modlím a pak pokračuji dál. 

Zase hlavní cesta. Už abych to měl za sebou. Spousty aut, žádná krajnice, místo ní pouze škarpa a stoka. Musím zastavit a balancovat na hranici příkopy pokaždé, když mě míjí auto, což je opravdu velmi vyčerpávající. Cítím se unaven. V jednom místě bylo možno odbočit na lesní cestu, tak jsem toho využil. Jak příjemná změna, procházet se chvíli bez aut lesíkem. A objevil jsem malou žabku. Mám radost z tohoto setkání.

Občerstven lesní cestou se vracím zpátky na hlavní a auta pokračují v míhání sem a tm. Ve 14:14 přicházím do Opavy. Sláva! Teď mě čeká rozhodování, co dál. 

Dnešní den ještě nemá jasný cíl. Je ještě brzo, do večera bych mohl dojít někam za Opavu. Usedám vyčerpán na obrubník cyklostezky a sleduji mapu v mobilu. Přišlo by mi fajn dojít do Velkých Heraltic. Volám na penziony, které jsem tam objevil. Jeden nezvedá telefon, další je plně obsazen. Třetí už je úplně zrušen. Možnosti došly, uvažuji, co dál. Mám trochu mráčky nad hlavou, plány se komplikují. Volám jednomu místnímu knězi, který je shodou okolností můj dobrý kamarád. Nezvedá to. Tak se zvedám já a pokračuji v cestě na severozápad. Někam dojdu. Zkouším ještě hledat v mapě jiné městečka po cestě a volat na různé penziony. Žádný penzion nemá volno. Po pár kilometrech si to rozmýšlím, otáčím směr a směřuji zpátky - do centra Opavy. Jsem rozhodnut, že si zkusím sehnat nějaký hotel v Opavě. Přece jen jsem dost unavený. Přicházím na předměstí, když v tom mi volá zpět kamarád kněz. Po vzájemném přivítání na něj vypaluji dotaz, jestli nemá nocleh pro poutníka. Řekl mi, že má dnes před sebou ještě náboženství, přípravu na křest, adoraci, zpověď, mši, přípravu ministrantů a pak jede domů k volbám. Ale (!) že to vůbec není problém, a ať přijdu na tu adoraci a mši. S vděčností jsem přijal pozvání. Bohužel jeho farnost je na opačném konci Opavy než se nacházím. Plahočím se městem. Je to extrémně únavné, už se mi motají nohy, na chodníku bolí každý krok. Usedám v nějakém parčíku, abych si odpočinul. Mám ještě nějakou časovou rezervu před adorací. Přicházím do nóbl restaurace a objednávám svíčkovou a nealko pivo. Jsem vděčný za povinné roušky, obsluha díky tomu nemůže cítit ani pořádně propoceného poutníka. 

Parádně jsem se najedl a pokračuji v cestě. Přicházím do kostela a svaluji se do lavice. Jsem šťastný, tak šťastný. Mohu klečet! Nemusím jít. Adorace byla moc krásná. Zaujal mě obraz Nejsvětější trojice na stropu kostela. Kontempluji jej. Bůh otec jako Láska, Bůh Duch jako Radost a Bůh Syn jako Pokoj. „Neboj se milovat!“ Tato slova jsem silně vnímal. Nás křesťany mají poznávat podle lásky. Činil jsem pokání z toho, že tak málo miluji bližní a neprojevuji skutky lásky. Po adoraci následuje pobožnost k Panně Marii, neboť je první pátek v měsíci. Svěřoval jsem opět celý život Marii, naší mamince v Kristu. Poté byla mše. Evangelium mě zasáhlo. Uvědomil jsem si, jak málo prosím a jak moc se vztekám a vyčítám Bohu, že něco udělal nebo neudělal.  Ale v evangeliu nebylo „vyčítejte a stěžujte si a bude vám dáno“ ale „proste a bude vám dáno“. Po mši jsem chvíli počkal před kostelem, než skončí příprava ministrantů a zpovědi. Poté jsem se přivítal s kamarádem a jeli jsme spolu k volbám a pak na faru. Dlouho si povídáme, pak dojídáme pizzu a odebírám se do pokojíku, kde budu nocovat. Vycpávám boty papírem, ať se vstřebá vlhkost. Ulehám, usínám den druhý. Deo gratias!