O knihovnících, knihovnicích, a hlavně jedné, té nejmilejší

Zas se dneska stalo, že jsem na internetu víc času ztrácela, jak rozumě využívala, když v tom na mě na FB vyskočil post naší městské knihovny. Gratulovali v něm své kolegyni, která se stala nejlepší knihovnicí vsetínského okresu a sdíleli tenhle článek: https://www.mestovsetin.cz/hana-mala-je-nejlepsi-knihovnici-okresu-vsetin/d-537700?fbclid=IwAR3O7yQbAmmda7xZeMGCZeS5P-cVGftipMS9MTS-oWa-XchBI99r-ySoBo8 

A já se ztratila ve vzpomínkách.

Jsem malá holka na prvním stupni a mamka mě poprvé bere cestou ze školy do knihovny, nechává mi dělat průkazku (já ještě nepatřila k té generaci, které se dostalo té cti být veřejně pasován na čtenáře), půjčuje mi nějaké pohádky (hlavně disneyovky a Barbie knížky) a snaží se mě přesvědčit, že jsou na světě i jiné knihy, které stojí za přečtení, kromě takové té žluté komiksové Bible a druhého dílu Harryho Pottera. Celý ten proces trval docela dlouho, zaprvé proto, že já čtení vlastně neměla ráda (nebo si to aspoň myslela, jelikož ve škole jsem při koktání ostatních spolužáků umírala nudou) a zadruhé kvůli mému konzervativnímu přístupu k tomu, jaké knížky se mi budou líbit (přece ty, co jsem už jednou četla, ty jsou ozkoušené). Nicméně se zadařilo a okolo třetí třídy, kdy jsem byla už velká holka a mohla chodit domů sama, jsem i sama začala chodit do knihovny a pomalu se kamarádit s Paní knihovnicí (že se jmenuje Hanka jsem dlouhou dobu neměla ani tušení).

Jsem už trochu větší holka, ale pořád na prvním stupni. S nejlepší kamarádkou chodíme po škole do knihovny skoro denně. A odnášíme si desítky knih. Myslím, že můj rekord byl něco okolo čtyřiceti nebo padesáti. Zajímá nás Správná pětka Enid Blytonové (Tajnou sedmu jsem kvůli svému konzervativnímu přístupu nikdy nečetla), Deltora (úplně všechny série, i když ty poslední už byly docela slabé), takové to fantasy, kde byl ke každému dílu "kouzelný meč", který pomáhal řešit hlavolamy (něco s draky to bylo), Ségry na zabití (a další z té řady o ségrách - čarodějkách), všechno z edice Děsivé dějiny/věda, série knížek Laura od Petera Freunda, Kroniky Prydainu a další fantasy podobného ražení. V průměru jsme si odnášely deset knih týdně. Cítíme se jako VIP návštěvnice vždycky, když Paní knihovnice řekne: "Holky, přišly mi novinky, tyhle jsem vám schovala, mohly by se vám líbit." Nebo když na náš dotaz, kdy bude mít nejnovější pokračování toho, na čem jsme zrovna ujížděli, odpověděla: "No, já už to mám vzadu. Víte, co? Pojďte se mnou. Správně bych to dělat neměla, ale vím, že mi to brzo v pořádku vrátíte, tak tady to máte. Do týdne mi to ale opravdu doneste." 

Knihovna na Trávníkách byla pro mě zvláštním královstvím knih, kterému vládla královna Paní knihovnice a do kterého jsem mohla utéct vždycky, když byl ten reálný svět nějaký moc složitý. I když jsem byla extrémně tiché a stydlivé dítě, s ní jsem pár slov vždycky prohodila. 

A mamka pak na třídních schůzkách musela poslouchat: "Ta Bětuška, ona je chytrá a hodná a když ji vyvolám, tak vidím, že dává pozor, ale nemohla by si číst ty knížky v hodině míň nápadně?"

Jsem už na gymplu, ale co bych chodila do hlavní knihovny, když Paní knihovnice je pořád na Trávníkách a na rozdíl od hlavní půjčovny (která je od gymplu blíž) má asi tři vydatně plné regály fantasy, které pořád víc a víc plní? 
Tohle období se vyznačuje honbou za posledními díly Harryho Pottera (ten poslední si kamarádka koupila, slavnostně jsme ho v pěti rozbalily a do dvou týdnů všechny přečetly... a pak ho rozkousal jeden zakrslý králíček) a nejnovějším pokračováním Hraničářova učně (a přečtením dalšího kvadrilionu fantasy). Jeden díl Hraničářova učně jsme si se (stále stejnou) kamarádkou jednou dokonce četly v češtině obě najednou (a zase byly upozorněny na to, že číst si klidně můžeme, ale že by bylo fajn, kdybychom to nedělaly tak okatě). Paní knihovnice nám nejenom Hraničářova učně podpultově půjčovala dřív a kupovala do knihovny všechno, co jsme si vyžádaly. A její: "Ahoj, Bětuško!" se za ty roky ani trochu nezměnilo.

S léty se mění leccos... kromě úsměvu :) Fotku jsem vzala ze seznamu kontaktů naší knihovny.

Pak se přestěhovala z Trávníků do centrály. A my postupně s ní (i když nová paní knihovnice byla taky moc fajn :) ). Už jsme si půjčovaly míň fantasy a víc povinné četby, já jsem zjistila, že existuje oddělení detektivek, ve kterém kralovala Agatha Christie a Hercule Poirot. Časem jsem vzala na milost i slečnu Marplovou (to když jsem všechno s Poirotem už dočetla). Stávalo se čím dál častěji, že jsem knížky vracela pozdě. Vždycky jsem měla nachystané i peníze, ale paní knihovnice Hanka (už jich tam bylo víc, tak bylo třeba rozlišovat... všichni byli a jsou skvělí, ale paní knihovnice Hanka je holt jenom jedna :) ) na mě vždycky mrkla a řekla, že mám všechno v pořádku. A do toho se občas zeptala, co je nového, občas jsem se zeptala já... a bylo to moc fajn.

Ani ta velká knihovna celkově nebyla k zahození. Fantasy tam taky přibývalo, navíc tam bylo i něco závažnějšího (a mě už ty závažnější věci začínaly zajímat). Moje nejlepší vzpomínka ale asi bude na to odpoledne, kdy jsem měla pár hodin do generálky vystoupení s baletem a za odpoledne přečetla už zamluveného nejnovějšího Hraničářova učně.

A potom jsem odmaturovala a začala objevovat olomoucké knihovníky a knihovnice. Do naší knihovny doma přicházím řidčeji a řidčeji (hlavně proto, že už naneštěstí moc nečtu cokoli z fiction a filozofii a historii mají přece jenom líp vybavenou v Olomouci), ale vždycky, když už se zjevím (teď už skoro výhradně s mamkou nebo jejíma knížkama) a ona má zrovna službu, má na tváři pořád stejný úsměv a když zrovna neodbavuje obří frontu nebo si nepovídá s někým jiným, řekne: "Ahoj, Bětuš, jak se máš?" A mě vždycky zahřeje u srdce, že si mě i po těch letech pořád pamatuje.

Ono vůbec knihovníci a knihovnice jsou zvláštní krásní lidé se srdcem na dlani. Stalo se mi jenom dvakrát (jednou u nás a jednou v Olomouci), že by na mě byl knihovník protivný (shodou okolností to byl v obou případech muž) a pokaždé byl docela v právu. Já jsem totiž, co se včasného vracení knih (obecně) a chápání systému výpůjček (první dva roky mé čtenářské kariéry ve Vědecké knihovně) týká, docela poleno.

A tak mě vždycky překvapí, jak jsou všichni skvělí, ochotní a usměvaví a vypadají, že mají všechen čas jenom pro mě. 

Ať už je to třeba ta paní na CMTF, která mi kdysi v pátek odpoledne (tři dny před deadlinem odevzdání eseje) sháněla knížky z katederních knihoven, zburcovala kvůli tomu odcházející kolegyni a nechala mě si to naskenovat, i když už skoro zavírala. Nebo třeba ta, za kterou jsem přišla kdysi v pátek (zase) okolo páté odpoledne do Zbrojnice, že chci vrátit knížky s pokutou. Ty knížky ale byly z CMTF, která byla už asi deset minut zavřená. A já si některé z nich potřebovala odnést zpátky domů. Znova půjčit to už nešlo, tak mi dovolila si odnést domů tytéž knížky, ale přímo ze Zbrojky a s červeným proužkem. I když ještě nebylo hodinu před zavíračkou, kdy se prezenční výpůjčky dají teoreticky půjčit do noční studovny a prakticky na noc (nebo víkend, když byl pátek) domů. 

Nebo ta paní, co mě (znova ve Zbrojnici) viděla přiřítit se celou rudou, že jdu vrátit další prezenční výpůjčku, celé tři minuty před tím než mi z padesátikorunové pokuty skočí stovka (a deset minut po tom, co jsem měla být na přednášce). Knížku načetla, usmála se a řekla: "V pořádku." Já se zmohla jenom na: "Opravdu?" A ona: "Opravdu." No nic, stejně jsem už měla být ve škole. Víc jsem se v tom tedy nerýpala, pěkně poděkovala a odřítila se směrem na katedru.

A v neposlední řadě je tu i @Krasnazena, která mi sice pokutu za nevrácené knížky nikdy neodpustila, neschovala vysněný titul ani neporadila, jak se mám vyznat v signaturách, ale zato píše tak, že mi její články vždycky udělají den o něco krásnější a je dalším důkazem krásy knihovnického lidu. :)

Takže tímto gratuluju paní knihovnici Hance k zaslouženému ocenění a jí i všem jejím kolegům moc děkuju za to, že do své práce dávají obrovský kus srdce a dělají z knihoven jedny z nejkrásnějších míst na světě. 

Jste skvělí! ♥

„Chcete zbraně? Jsme v knihovně. Knihy jsou nejlepší zbraně na světě. Tahle místnost je tou největší zbrojnicí na světě. Vyzbrojte se!“ (Doktor Who)

Prostě jenom tak. Protože originalita zbrojnických knihovníků (kteří sami kryjí záda studentům v jejich zoufalém boji) je naprosto dokonalá a nesmí zůstat nepovšimnuta.

https://www.facebook.com/knihovnaUP/photos/a.219649164719391/2055170371167252/?type=3&theater
Zobrazeno 510×
komentáře
Krasnazena

Pošlu kolegyním.

Krasnazena

Mockrát děkuju za pochvalu, je to milé.

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.