Na nádraží stály dva vlaky, žlutozelený a modrý. Oba osobáky, lokálky, které celý Boží den jezdí jedinou trasu tam a zpátky. Už jsem skoro mířila do žlutozeleného motoráčku, když jsem si všimla, že by mě odvezl přesně na opačnou stranu než jsem potřebovala.

Tak jsem se vydala k tomu modrému o pár kolejí dál. Nastoupila jsem do prázdného vagónu... a moje srdce zaplesalo radostí.

Stála jsem v takovém tom starém velkoprostorovém voze s ušatými sedačkami potaženými červenou koženkou, který brázdí snad už jenom pár úseků mezi Horní a Dolní někde u hranic (což vlastně platí i teď... u hranic jsem byla, z Horní Lidče jsem jela, a celému tomu kusu Vsetína, co není na kopci - a kde je tím pádem nádraží - se, logicky, říká Dolní město).

Jasně, tyhle vagóny by správně měly patřit do muzea a tak... ale já je mám ráda.

Zaprvé se mi ohromně líbí ty "uši". Vzdávám hold člověku, kterýsi všiml toho, jak často klimbajícím cestujícím hlava tříská o stěnu nebo okno v tom lepším případě a jak přepadávají do uličky v tom horším, a přišel s dokonalým zarážečem hlavy. Kvůli téhle vychytávce jsem byla těm vagónům vždycky ochotná odpustit to, že se v nich topilo až moc, nebo naopak skoro vůbec, že sem tam nefungovalo světlo, nešly zavřít dveře a podobné radosti. Teda pokud jsem si mohla sednout na kraj a to "ucho" si pořádně užít. Moje hlava si totiž jinak podobné pohodlí už téměř vůbec nemůže dopřát. Autobusy tyhle vymoženosti zdárně ignorují a vlaky si ty svoje opěrky zkosily tak, že to sice na první pohled vypadá velice pohodlně, ale ve skutečnosti... když se opřu dozadu, jsem opřená moc vzadu. Když do boku, hlava mi vyjíždí ven z opěrky. Když už najdu nějaké místo mezi, tak se to sice dá, ale do červených uší to má furt daleko. Když se opřu o okno nebo stěnu, zas to moc studí a drncá...

Zlaté červené uši!

Přiznávám, že toto je jediný praktický důvod, proč mi červené sedačky chybí. Protože ledové v zimě, rozpálené skoro do běla v létě, tvrdé to bylo (což jsem si naplno uvědomila až teď, kdy po letech jízdy na moderních sedadlech jsem se uhnízdila zase na těch červených... a moje první myšlenka byla: To to bylo vždycky až TAK tvrdé?!), pokud se na to sedlo v létě s kraťasy nebo kratší sukní, stehna se k té červené kůži krásně přilepila, pro tři pasažéry to bylo moc krátké, pro dva zbytečně dlouhé...

Ale pořád ve mě vítězí nostalgie a kromě dokonalých uší vidím v červených sedačkách všechny výlety s babičkou do Teplic (ze kterých si, upřímně, pamatuju hlavně tu cestu a červené sedačky), moje první samostatné cestování vlakem, kdy jsem byla víc vyděšená jak natěšená, moje další jízdy vlakem (třeba ta, kdy jsme jely s kamarádkami na obnovu do Kroměříže, byla zima a výluka a náhradní autobusová doprava a celé jsem to završila dojitím k blázinci místo ke klášteru), a vůbec všechny moje odjezdy a moje návraty.

Vůně vagónů s červenými sedačkami je pro mě vůní léta, stromů ubíhajících za ušmudlaným sklem, táborových návratů, těšení se na všechno, co přijde, šťastných konců a nových začátků. 

Už jsem skoro napsala, že mají zašlou patinu starých dobrých časů... ale pak mi došlo, že doba, ve které vznikly, nebyla moc dobrá a že navíc na "staré dobré časy" jsem (aspoň doufám!) ještě pořád moc mladá.

Tak prostě... ušaté červené sedačky jsou skvělé. Měly by se znova vycpat a potáhnout něčím příjemnějším a jezdit. A jak by bylo na světě najednou krásněji! :D