„Představ si příteli, kdyby čas nebyl,“ zpívá se v jedné písni od křesťanské skupiny Adorare, „kdyby jen přítomnost halila nás...“. Ale ona samotná představa toho, že čas není, je velmi zvláštní. A člověk na ni není zvyklý. Neustále kontroluje hodinky, aby mu neujel autobus nebo aby něco nepromeškal. Ale co kdyby opravdu čas nebyl???

*** flashback *** 

Po odpolední akci pořádané týmem antiošáků sedíme na farní zahradě a už je čas na večerní modlitbu. Někteří věrní farníci, kteří se k nám vždy na modlitbu přidávají, jsou s námi. A tak se dohodneme, že dnes už do kostela nepůjdeme, ale zakončíme den modlitbou zde, na farní zahradě. Breviář už není cizí ani pro nás, ani pro ně. Také zaznívají písně chval. Uděláme kříž na závěr, pomalu se zvedáme a začínáme uklízet zpěvníky. A v tom slyším Bum! Křach!, něco letí na zem. A já se smutkem zjišťuji, že se mi uvolnil pásek u hodinek. Spadly akorát sklíčkem dolů, přímo na kamennou kachličku. Rychle je zvedám ze země a se zadrženým dechem čekám, zda se ručička pohne. Nic! Zklamání je velké. Ještě teď si pamatuji, jakou mi udělaly radost, když jsem je našla na Vánoce pod stromečkem. Byl to ten nejlepší dárek. A teď je po něm.

Následující den se několikrát přistihnu, jak automaticky otočím zápěstím a podívám se na něj, abych zjistila, kolik je hodin. Pro mě však už čas není. Také si všímám, jak dávám pozor, když zvoní kostelní zvony a počítám, kolikrát odbily. Když si mého rozčarování z rozbitých hodinek všimne i vedoucí našeho turnusu, přichází s pohledem, který všechno změní. Vždyť ty hodinky 2x denně ukazují správný čas! :-D A tak vždy chvíli před devátou mi někdo z antiošáků připomíná, že se blíží „můj čas“. Tomu se společně vždy zasmějeme a já postupně zjišťuji, že se na tuto dobu dokonce těším.

***

Prožíváme postní dobu. Také je to jisté časové období. Proč se tedy nezamyslet, co je pro nás čas? Jak jej prožíváme? A zda bychom dokázali být vnímavější pro potřeby svých blízkých, kdyby nás nesvazovalo: „teď musím to a teď ono“?

Co by bylo, kdyby čas nebyl?