Představte si strom. Proč strom? Protože mě teď napadl. Ten strom stojí na louce. Možná je to dub, javor, lípa...co já vím. Na tom stromě jsou větve. Vítr si s nimi hraje a pohazuje s nimi ze strany na stranu. Na jedné větvi sedí ptáček. A zpívá. Zpívá smutnou ale pravdivou píseň. Ne každý ji rozumí. Někteří jí slyšet nechcou. Někteří ji slyší, ale dělají, jako by bylo ticho. Jen ptáček zpívá dál. Sám. A doufá, že se najde někdo, kdo se na chvíli pozastaví nad jeho písní a uvědomí si její význam. Je to píseň plná varování, pravdy, plná smutku nad celým světem.

Po chvíli ale ptáček ztichne. Všichni si říkají, co se stalo? Proč dál nezpívá tu smutnou ohranou písničku, na kterou si všichni zvykli? Která jim sice byla proti srsti, ale úspěšně ji ignorovali? Proč najednou mlčí?

Ptáček sedí dál na větvi a vidí, že je málo těch, kdo jeho píseň brali na vědomí, skoro nikdo. Co zpíval špatně? Proč všem nedochází, že je ta píseň plná pravdy, smutné pravdy? A že by s tím měli něco začít dělat? Raději se všichni uzavřeli víc do svých ulit a rozhodli se, že udělají vše proto, aby to nemuseli poslouchat a dál si budou žít jak do teď. Přesný opak toho, co ptáček svou písní zamýšlel.

Ticho je možná trýznivější než smutný zpěv. Ticho před bouří. Možná si někteří začali uvědomovat, co ptáčkův zpěv znamenal. Ale bylo jich málo. 

Ptáček ale vidí. Vidí, že někdo pochopil. Někdo si uvědomil, co to mělo znamenat. Někdo je víc než nic! A proto začíná znovu zpívat. Tentokrát už to není ta ponurá a smutná píseň, ale naopak. Je to melodie plná radosti, života, naděje. Jde z ní cítit příslib něčeho nového, živého, lepšího! 

Když ostatní slyší povzbudivou píseň, začnou se sami sebe ptát co se stalo. Někteří začnou jednat. A když jejich zapálení a radost vidí i ostatní, přidávají se. Přidávají se k té melodii života. Melodii nové naděje.

Ptáček vzlétne z větve a letí do celého světa, aby všichni mohli slyšet onu píseň. Je rád, že se mu podařilo něco změnit. A pochopil. Pochopil, že je lepší měnit svět pomocí dobra a radosti, než pomocí zla a smutku. Možná si při jeho první písni všichni uvědomili, jak je to všechno hrozné a strašné. Ale nedělali nic pro to, aby to změnili. Proč? Nikdo jim nedal naději. Píseň, kterou slyšeli jako první, jim ukazovala jejich reálnou situaci. Nebylo to pro ně nic nového. Smířili se s tím, že to tak bude dál, i když se jim to nelíbí. I když je to bolí. Protože píseň se smutnou melodií hrála stále dál a nikdo si nedokázal představit, že by to někdy mohlo být jinak. 

Ptáček byl rád, že si toto uvědomil. Pokud chce něco změnit, musí přinést naději. Musí dát všem důvod, proč by se měli snažit o změnu. Když začal zpívat radostnou píseň, někteří si uvědomili, že je tu naděje. Vždy se může všechno obrátit k lepšímu. 

A ptáček ten důvod měl. Měl tu naději na lepší svět. Věděl, že naděje jednou přijde a s ní i nový život. A rozhodl se to šířit dál, aby i ostatní poznali, že všechno není ztraceno a stále mají důvod se snažit žít lépe.