Jejda, o tom bych mohl napsat celý článek... ale do komentáře to trochu zkrátím :)-

Ale vážně. Jsem člověk, který se snaží být zadobře s každým, a vzhledem k mé přátelské povaze to většinou jde. Někdy ale hlavou zeď neprorazíš. V mé současné práci jsme měli jednu holku, se kterou to opravdu nešlo. Skoro s nikým se nebavila (snad jen se 2 lidmi, ostatní neuměla ani pozdravit), nekomunikativní, o přestávce raději seděla sama, nepracovitá (nebo spíš zdechlá)...

Jednou vznikl nějaký konflikt mezi ní a jedním kolegou. Ona se pak na to mne vyptávala. Já se do toho nechtěl míchat, takže tu konkrétní situaci jsem neřešil. Co jsem si však neodpustil, bylo říct jí, že už se těšíme, až tu nebude (za pár dní jí končila smlouva). Překvapila mne, když mi řekla, že ona taky.

Ještě dokončím myšlenku, protože víc mě to napsat nepustilo.

Víš, byli v práci lidi, kteří ji naprosto nemohli vystát (dokonce většina). U mne ale převládla naprostá lhostejnost. Těžko uvěřit, že se to někomu podařilo, ale je to tak. Když to s někým nejde, tak to prostě nejde. Takže ať si dělá co chce, žije si jak chce, mně je to jedno.

Ta dotyčná je vlastně první v mém životě, komu se podařilo dosáhnout něčeho takového. Snad takových lidí nebude moc.