Člověk, kráčející po Hradčanském náměstí do kostela, míří většinou do svatovítské katedrály. Pokud jde v protisměru, možná zabočí do nenápadných dveří, které se příliš neliší od běžných domovních dveří. I zeď se ničím neliší. Museli byste poodstoupit na druhou stranu náměstí, abyste zjistili, že nahoře je kostelní věž. Kostel svatého Benedikta je na Hradčanech velmi dobře skryt, stejně jako klášter, ke kterému patří. Pokud ho někdo hledal, bývalo to především kvůli neporušenému tělu jeho zakladatelky karmelitky Marie Elekty. Co bylo, to už ale neplatí. Dnes zde panuje čilý ruch, neboť zde byla otevřena Fortna. A na Fortně působí mezi jinými Hana Říhová, která nám o jejím fungování řekla víc.

Začněme od kraje: Proč se Fortna jmenuje Fortna?

Fortna znamená brána. V klášteře s uzavřenou klauzurou to bylo to jediné místo, kde se potkával svět uvnitř se světem venku - jediné místo, kam mohli přijít lidé. Když hradčanský klášter převzali bosí karmelitáni, už od začátku to dělali s úmyslem otevřít pro veřejnost celý klášter. Proto Fortna - místo, kam mohou lidé přijít, místo setkání vnitřního a vnějšího, taky možná něco, čemu lze říkat průsečík vertikály a horizontály. Malá klauzura, kde bratři žijí, je tady i nadále, ale velikost těch prostorů se úplně otočila - fortna se stala klášterem a klášter Fortnou. 

Hradčanský klášter má pestrou minulost. Jak se z kláštera stal hotel, z hotelu ženský klášter a z něj mužský klášter?

Hotelem byla budova kláštera na čtyřicet let v době komunismu. Bosé karmelitky, kterým klášter patřil, z něj komunisté vyhnali v létě 1950 v rámci akce Ř namířené proti ženským řeholním řádům. A z kláštera se stal stranický hotel určený pro státní návštěvy. Paradoxem té doby je, že na rekonstrukci v padesátých letech pracovala skupina politických vězňů - architektů a restaurátorů - zavřených na Pankráci.

Sestrám byl pak klášter po různých peripetiích vrácen až po revoluci na začátku devadesátých let. Žily zde dalších skoro třicet let, ale v posledních letech po dlouhém rozhodování intenzivně hledaly nové místo, které by bylo pro jejich způsob života vhodnější. V roce 2020 se přestěhovaly do Drast. Hradčanský klášter prodaly bosým karmelitánům, kteří ho otevřeli jako Fortnu.

Koho napadlo, že klauzurovaný řád otevře své prostory lidem v té šíři, v jaké to dělá Fortna?

Napadlo to, aspoň pokud vím, Petra Glogara, současného představeného pražské komunity bosých karmelitánů a šéfa Fortny. Myslím, že měl něco takového v hlavě už déle, ale samozřejmě mu tam nevidím. Mluvil o tom třeba s Josefem Beránkem, který s ním vloni udělal knižní rozhovor.

Recenzi na tuhle knížku jsme vydali loni, čtenáři si ji mohou dohledat.

K tomu, že to „něco“ vzniklo zrovna v podobě Fortny na Hradčanech, bylo impulsem právě rozhodnutí sester karmelitek přestěhovat se do nového kláštera. V dalších jednáních se otevřela příležitost, že by v hradčanském klášteře mohli po sestrách působit bosí karmelitáni. Myšlenka, že klášter otevřou lidem, v tom byla od samého začátku. Na rozdíl od ženské větve řádu bosí karmelitáni nežijí v úplné klauzuře, věnují se i práci s lidmi. A hradčanský klášter dal příležitost to udělat úplně novým způsobem. Kromě toho, co v tom dělají sami karmelitáni, se na fungování Fortny jako otevřeného prostoru podílí i další lidé a je v tom mnoho hledání nových cest. 

Takže žádný vzor ze zahraničí?

Nějaké inspirace samozřejmě existují, a dobré. Když jsme je už s rodícím se týmem hledali, byli jsme se podívat například ve františkánském klášteře v německém Dietfurtu, kde žije komunita a zároveň tam funguje zenové meditační centrum a působí tu i laici. A inspirativní bylo i mnohé, co už existuje v Česku - kolínský klášter, aktivity salvátorské farnosti a další. 

Ale tu konkrétní cestu bylo třeba hledat nově a specificky v mnoha směrech. Já mám na Fortně na starosti hlavně program, tak řeknu, co mi připadá nové v téhle oblasti. Je to stálé hledání způsobů, jak se pohybovat „ve vnějším kruhu“ - tak, abychom vycházeli z křesťanské spirituality, ale byli schopni k tomu pozvat i lidi, kteří nemají tu výchovu, zkušenost nebo jazyk. A nebo je církev v minulosti něčím odradila či zranila a hledají ke své spiritualitě novou cestu. Určitě nejsme úplně první, kdo něco takového zkouší, ale zároveň jednoznačný návod k postupu není.

Druhá věc, která je v programu specifická, vychází z toho, kde Fortna je. Nejsme klášter v horách, kam by se člověk zavřel na týden úplně do ticha a přírody. Jsme úplně blízko centra, zároveň trochu nad ním a s krásným nadhledem. Je to limit i výhoda - prostě něco, s čím se snažíme pracovat. Kromě vícedenních akcí nabízíme i programy, které jsou třeba na jeden večer, meditace na půl hodinky ráno po cestě do práce. Nabízíme programy různé délky, v různých denních dobách. Někdo to trochu v nadsázce pojmenoval jako takové duchovní wellness nebo fitness - jasně, člověk může cvičit i sám, ale není od věci občas se na chvilku zastavit pro nějaký impuls, který ho nakopne nebo naopak přidrží u toho, čemu se věnuje. A je fajn, když to má i pestřejší formy než dlouhé duchovní cvičení jednou za dva roky.

Jak se proměnila skupina lidí, kteří k vám chodí na nedělní mše? Dokud byly v klášteře sestry, lidé sem chodili hlavně kvůli vyhlášenému kazateli Jiřímu Skoblíkovi. Na ranní mše v týdnu zase chodili ti, kterým stála cesta na Hradčany na 7:15 zato, že budou na mši s pár dalšími lidmi, kteří vědí, proč tam jsou. Dnes se v týdnu mše nekonají a značnou část účastníků těch nedělních tvoří ti, kdo jsou na právě probíhajícím kurzu. Kdo tvoří zbytek příchozích?

Z toho, co vím, tak někteří lidé, co chodili na mše ještě s otcem Skoblíkem a sestrami, chodí na Fortnu v neděli i nadále. Pak sem začali lidé, kteří se třeba s karmelitány znali už odjinud, lidé z hnutí chlapi.cz a z pražských manželských setkání. A postupně začali chodit i ti, kdo bydlí někde v okolí, dost rodin s dětmi. Kromě liturgie, kázání a společenství tomu asi pomáhá taky zahrada, dětská herna a kafe. Nejsme klasická farnost. Kromě těch, kdo chodí na Fortnu pravidelně, je mnoho lidí, kteří normálně působí ve svých farnostech a společenstvích. A jednou za čas přijdou na mši na Fortnu, protože tu třeba někdy dříve byli na kurzu, protože jsou zrovna v Praze nebo protože se chtějí s někým potkat. Takže je to trochu proměnlivá skupina - širší společenství než lidé, kteří by se potkávali pravidelně každý týden.

Zmínila jsi tým. Jak vznikal? Vybírali se lidé do týmu podle toho, co bylo v plánu, nebo se Fortna tvořila i tím, jací lidé se na ni nabalovali?

Pro mě konkrétně přišlo to pozvání ke spolupráci právě od Petra Glogara a pokud vím, tak podobně oslovil i další lidi, kteří vytvořili základ týmu ještě před tím, než se Fortna otevřela. Pro vznik Fortny byli důležití lidé spojení s hnutím chlapi.cz a s pražskými manželskými setkáními. Byla tam už asi dvacetiletá spolupráce, na které se dalo stavět, a stále to pokračuje. 

A pak se postupně přidávali i další lidé, které nějak oslovilo to, co Fortna začala dělat. Současný tým jsou vlastně takové soustředné kruhy, možná ještě s nějakými akčními bublinami napříč kruhy. Kromě karmelitánů je nás pár zaměstnanců a několik dobrovolníků, kteří pracují na tom, co Fortna dělá dlouhodobě a intenzivně. Ale pak jsou tady další širší kruhy, které jsou neméně důležité - doprovázející na kurzech, dobrovolníci - dveřníci, díky kterým může být Fortna otevřená po večerech, různé skupiny, které se tu scházejí. A také lidé, kteří pravidelně chodí na mše a účastní se akcí a tím Fortnu spoluutvářejí nejen svou přítomností a společenstvím, ale často taky velmi konkrétní prací.

Tým se postupně rozvíjí oběma směry - někdy jsme hledali a oslovovali lidi pro něco konkrétního, co bylo potřeba. A jindy se přidal někdo, kdo byl prostě osloven tím, co Fortna dělá, nabídl svůj čas a síly a postupně přidával to, co sám umí a může osobně přinést. Tak vznikly některé programy a kurzy, ale samozřejmě každý člověk přináší něco, co je jedinečné a co promění i ostatní.

Teď je asi správná chvíle se zeptat, co vše na Fortně děláte. To si lidé samozřejmě mohou najít na stránkách, takže prosím, mohla bys doplnit, pro jaké skupiny lidí jsou vaše akce vhodné? Když jsem hledající, když můj křesťanský život potřebuje vzpruhu, když jsem se dostala do životní situace, kdy mi můj farář nedokáže pomoci… Najdu u vás pro sebe cestu?

No, to bylo by asi dost zpupné napsat, že určitě najdeš. Ale rozhodně jsi zvána sem nahlédnout, klidně i úplně nezávazně, a rozhodnout se sama, jestli je tu něco pro tebe. Potkala jsem se tu s lidmi ve všech těch situacích, které jsi popsala, a vím, že někteří z nich tu našli něco, co je v tu chvíli oslovilo nebo jim třeba i pomohlo. Ale samozřejmě nemáme univerzální recept pro každého člověka v takové situaci. 

Snažíme se nabídnout mozaiku složenou z různých kamenů: Otevřený prostor, kam může člověk přijít sám, když hledá jen místo pro chvíli ticha, a kde ho nikdo nijak neprověřuje. Slavení a připomínání liturgických období způsoby, které jsou přístupné i pro lidi, kteří nejsou zvyklí na klasickou liturgii - třeba instalacemi v kostele. Program, který nabízí různá témata - některá vysloveně duchovní a některá třeba na pomezí duchovních a sebepoznávacích aktivit. Scházejí se tu různé skupiny, jejichž setkání jsou otevřená. Jednotlivci mohou využít duchovní doprovázení nebo se potkat s odborníky, se kterými spolupracujeme a kteří nabízejí třeba psychologické poradenství nebo koučink.

A pak je tu spousta věcí, které člověk nemá v rukou, nedají se naplánovat, ale často jsou to zrovna ty, které někoho osloví: Hezká chvíle na zahradě, neplánované setkání. Postupně vznikající vstřícná komunita lidí, která někoho přijme. 

Stává se vám, že jsou lidé zklamaní, protože jeli do karmelitánského kláštera a ono to pak vypadalo úplně jinak, než čekali?

Stalo se to párkrát. Snažíme se, aby naše komunikace navenek byla v souladu s tím, co tu reálně probíhá, tak většina lidí trochu tuší, do čeho jde. Ale pár takových překvapení už bylo a z některých z nich vznikla i skutečně hluboká a důležitá setkání. Potkala jsem se tu třeba s lidmi z prostředí, které by šlo asi pojmenovat jako tradičně katolické, pro které bylo setkání s prostředím a programem na Fortně výzvou. Ale tu výzvu vzali vážně a do hloubky a přineslo to důležité otázky pro ně samotné a i pro nás jako tým nebo doprovázející. Pro mě to bylo velmi přínosné a vážím si toho. Když se už čtyři roky snažíme některé věci dělat trochu jinak, tak je docela užitečné se v tom „vlastním jinak“ moc nezabydlet. Učit se být stále otevřený i tomu „ještě jinak“ a vidět, co je na duchovní cestě pro druhého člověka zásadní.

Pokud je někdo z jiné než katolické církve nebo stojí úplně mimo křesťanská společenství, ale po pobytu v klášteře touží, často se bojí, že bude nápadný, že nebude umět dělat to, co ostatní, protože takhle to zažil, když byl v kostele na mši… Je asi dobré zmínit, že u vás se takoví lidé bát nemusí, neboť se nestává, že by všichni účastníci byli tradiční katolíci, že?

Zváni jsou určitě lidi bez ohledu na své vyznání a opravdu je to běžná praxe, že se tu na akcích potkají lidé z různých církví i lidé, kteří nejsou doma v žádné církvi. Ani se na to nijak zvlášť neptáme, rozhodně tedy ne v přihlášce. Kurzy často probíhají v tichu a to je celkem univerzální duchovní jazyk. Nebo se týkají témat, která jsou důležitá pro lidi obecně a ke kterým lze přistoupit prostě ze své životní zkušenosti. Jsou samozřejmě i některé akce a setkání, u kterých je důležité v rámci sdílení třeba i pojmenování toho, z čeho člověk vychází, k čemu se hlásí, co je pro něj na jeho duchovní cestě důležité. A pak je na každém, co z toho chce sdílet a co ne.

To neznamená, že by se tu běžně nekonaly třeba nedělní mše. V létě je slavíme na zahradě, kolem které je ještě chodba s prosklenými oblouky, kterými je na zahradu vidět. Někdo, kdo by rád nahlédl, ale třeba cítí ostych nebo tu obavu, o které mluvíš, může zůstat na okraji. Tyhle volné konce, symbolicky i ve skutečném prostoru, mi na tom přijdou zajímavé. A to nesnižuje hodnotu toho, že někde v jádru je společně slavící společenství, naopak.

A naopak: Stalo se, že by někdo nepochopil, jak mohou kněží zvát lidi do kláštera na setkání třeba s buddhisty, a to nepochopení s vámi sdílel?

Ano, stalo se to. Konkrétně u zenového ústraní jsme se dostali i do zajímavých diskuzí, skutečných tázání. I v týmu se vždycky ptáme „Proč tady tahle věc má být? Proč právě tady?“ U meditace, která dvakrát do roka na Fortně probíhá podle praxe zenové školy Kwan Um, je tím důvodem ve zkratce prožitek skutečného setkání. Díky setkání s jinou tradicí má člověk možnost získat posilu i na své vlastní cestě. Hlubším způsobem, než kdybychom si o tom jenom povídali. A s lidmi, kteří sice mají zkušenost jiné tradice, ale jsou to hledající lidé na cestě zrovna tak jako já. To odůvodnění asi trochu překračuje hranice tohohle rozhovoru, ale kdyby to někoho zajímalo, doporučuji videorozhovor, který o tom spolu vedli Jirka Hazlbauer a Petr Glogar. 

Co říkají sestry v Drastech na proměnu svého bývalého domova? Fandí té změně, nebo by raději něco tradičnějšího? 

Nejsem se sestrami zase v tak úzkém kontaktu, abych tohle uměla říct. Párkrát do roka se tu některá z nich zastaví, když něco vyřizuje v Praze, a ta setkání jsou velmi příjemná a přátelská. Působí to na mne tak, že jsou rády, že klášter má duchovní využití a nepřipadá mi, že by chtěly ovlivňovat to, jakým způsobem se to konkrétně realizuje. Myslím, že už jsou opravdu doma v Drastech a obdivuju, s jakou energií tam svůj nový klášter už několik let budují. Na jejich názor by asi bylo ale potřeba zeptat se přímo jich.

Moc se mi líbí váš koncept, kdy nestanovujete pevné ceny za kurzy, ale rozmezí mezi minimální a doporučenou cenou, a inzerujete i ochotu domluvit se na ještě nižší částce, pokud by člověk na kurz rád přijel, ale finanční situace mu brání. Jde s tímhle přístupem náklady pokrýt? Motivuje to lidi, kteří si to mohou dovolit, ke štědrosti?

Teď máme za sebou rok, kdy jsme systém dobrovolného rozmezí příspěvku vyzkoušeli u naprosté většiny kurzů. A zatím to vypadá, že to vychází a funguje. Celkem se nakonec obvykle vybere tak akorát na to, aby se pokryly přímé náklady akce a topení a další energie během dnů kurzu. Je to pro mě docela dobrá zpráva o stavu české společnosti, nebo aspoň tedy té její části, se kterou jsme na Fortně v kontaktu. Je to možnost dost přímé solidarity mezi účastníky. Lidé toho nezneužívají a jsme vděční všem těm, kdo si to mohou dovolit a rozhodnou se dát vyšší příspěvek. Díky nim to celé funguje. 

Příspěvky na akce ale nejsou jediný příjem Fortny, to by nestačilo. Financování stojí také na průběžné podpoře velkých i menších dárců a na příjmech, které máme z pronájmů prostoru dalším organizacím na jejich akce - nejčastěji na různé semináře nebo výcviky.

Když začala covidová epidemie, nabídli jste své prostory jako karanténu pro lidi, pro které by bylo obtížné zůstat doma. Využívali toho lidé? Jaký jste měli na tohle pružné zareagování ohlas?

Využilo to postupně pár desítek lidí v té úplně první vlně pandemie, kdy byly karantény třítýdenní. Využili jsme toho, že na Fortně byly volné pokoje a zároveň to mohlo někomu pomoct v přeplněných domácnostech. Myslím, že byli lidé a rodiny, kterým to pomohlo. Ta rychlá reakce byla možná taky proto, že to bylo v úplných začátcích Fortny. Neměli jsme moc práce s rušením zaběhlých věcí, protože ještě žádné nebyly, a tak jsme mohli napřít energii do toho, co nám přišlo, že je v tu chvíli potřeba a bylo v našich silách to udělat. Kromě ubytování to byl v té době i online program.

Podobně pružně jste pak nabídli prostory i ukrajinským ženám s dětmi, že?

Ano, na jaře 2022 po začátku ruské invaze sloužila Fortna pro ubytování lidí, kteří utíkali před válkou. Za šest měsíců tu postupně bydlelo asi 150 lidí, převážně žen a dětí a obvykle na několik týdnů. Někteří se pak vrátili na Ukrajinu, jiní si našli v Česku nějaké další stálejší bydlení. 

Nevím, jestli to můžeš říct, jestli to není jako ptát se matky, které dítě má nejraději, ale je některý program tvoje srdcovka?

To nejsou rozhodně všechno moje děti. Programy vytvářejí různí lidé. A když zůstanu u té metafory, dokonce tady Fortnou občas proběhnou i nějaké děti, o kterých třeba já osobně vůbec nevím, kde se tu vzaly. Ale abych odpověděla, tak zmíním jeden program, který teď bude v brzké době už potřetí a mám ho ráda. Je to kurz nazvaný Krokem poutnice. Takový den pro ženy, kdy mohou prožít chvíli samy, v chůzi. Dostanou k tomu nějaký impuls na cestu a po návratu se na konci potkají s dalšími, které prožily podobný den po svém, a mohou to společně sdílet. Tak to je třeba akce, která mi dělá radost, protože se spojuje i s mojí osobní zálibou chodit pěšky.

I když nejsem ani pro jednu z těchto akcí cílovka, líbí se mi, že děláte programy pro určité skupiny lidí, konkrétně single lidi a rodiče, kteří jsou na výchovu dětí sami, bez partnera. Sdílení s lidmi v podobné situaci je posilující samo o sobě. Iniciativa vzešla od účastníků, nebo to napadlo někoho osvíceného?  

S terapeutickou skupinou pro single rodiče přišli terapeuti, kteří ji vedou a ta je úplně v jejich režii. Obecnější nápad nabídnout něco na míru lidem, kteří jsou bez partnera, přišel v rámci týmu Jakub Žákavec. Zkusili jsme to nejdříve jako jednorázové setkání v rámci Večerů v kruhu. Ukázalo se, že je to pro mnoho lidí téma a že podobné nabídky moc není. A teď se setkání konají pravidelně každý měsíc. Jsou otevřená a přijít může kdokoli. Cílem je, jak říkáš, potkat se s lidmi v podobné životní situaci a sdílet vzájemně něco z toho, co prožívám. Skupina je docela akční, občas společně podniknou i nějakou další věc mimo Fortnu. 

A o čem mluvíte do budoucna? Chystáte něco, u čeho sami nevíte, co z toho bude?

Přemýšlíme teď třeba o tom, co může Fortna nabídnout i lidem, kteří tu zrovna nejsou fyzicky a posledních pár měsíců na tom pracujeme. Nějaké online formy už jsme si vyzkoušeli v době covidu a teď hledáme způsob, jak v tom pokračovat i v „normální době“. Připravujeme proto web Spiritual points, kde se objeví různé duchovní podněty z Fortny na doma. Vyzkoušeli jsme ho o letošních Velikonocích a teď postupně přidáváme další obsah. Zatím je to takový zárodek, ale během příštích pár týdnů a měsíců bude růst.

Fotografie pocházejí z archivu Fortny.